Lili.Marleen

O zákonitý prvotní mrazivý úžas, budící zvídavý zájem pídit se dál po příběhu Matuszyńského Poslední rodiny "připravil" mne Wojciech Tochman. Totiž právě povídka Leží ve mně mrtvý anděl, v níž jeden z nejlepších současných polských novinářů sugestivně vypodobnil běsy "temného anděla" Tomasze Beksińského, ikony polské gotické subkultury, utkvěla mi z celkových čtrnácti reportáží o polských traumatech sjednocených pod titulem Pánbůh zaplať, i po letech nejvýrazněji. To je však tak extra mocna historia, že naprosto nezaškodí pohled z jiného úhlu. Jestliže se Tochman ve svém rozsahem drobném existenciálním thrilleru soustředil na vnitřními démony zmítaného, nadaného syna slavného otce, jeho lidské tápání, hledání záchytného bodu, pak Matuszyński ve svém suverénním filmovém debutu předkládá vyrovnanou studii prazvláštního familiárního milieu, kde střet neotřesitelně homeostatického otce s neúnosně antihomeostatickým synem citem magicky smiřuje(resp. bere na sebe) žena/matka. Přičemž Andrzej Seweryn zabydlel se v roli bodře výstředního malíře zcela bezvýhradně, navíc s geniální přirozeností dodává onomu klaustrofobně interiérovému dramatu jistou lehkost a humor. Právě tak Aleksandra Konieczna v roli enigmatické Zofii zapadá do rodinného trojúhelníku s nenápadnou autenticitou. Naopak se zbytečně přemrštěnou expresivitou hereckého výrazu, po němž, zdá se, Dawid Ogrodnik automaticky sáhne s každou rozervanější postavou (viz kupříkladu Ikarus. Legenda o Mietku Koszovi), což místy vede až k rušivému náznaku karikatury, mám osobní mírný problém...:)

Půvabná (už proto, že dokonale humorná) mise en abyme...

Det är Daisy Mrázková

Inu přeroztomilé...

"Bible?! Ne, to je slovník polsko-švédský. Naučil jsem se švédsky, abych mohl přeložit knihu Daga Hammarskjölda." Právě tak s neodolatelnou převahou uzemnil maximalista Jan Zieja, muž Boží, svého nezvaného hosta majora Adama Grosického, "specialistu na odhalování největších tajemství, co lidé mají." Život legendárního kněze z Varšavy Jana Zieje vydal by bezpochyby na několik (velezajímavých) životopisů, jak se ostatně při jednom z filmových výslechů udiveně i obdivně pozastavuje knězův vyšetřovatel a jakýsi protihráč major Grosicki ve výborném, lehce karikaturním, podání Zbigniewa Zamachowského. Bohatá biografie a široká společenská aktivita nekompromisního kněze, přesvědčeného pacifisty a vpravdě moderního proroka, je přímo ukázkově spjata s moderní polskou historií a nabízí tak skvělý filmový námět, jehož se uspokojivě zhostit nemusí však být tak snadné. Filmové zpracování Roberta Glińského toho může být do jisté míry ukázkou. Základní dějový rámec, který nás zavádí do temně šedých sedmdesátých let dvacátého století, jež tak dobře známe ze skvělých snímků Kina morálního neklidu, proti sobě staví (místy snad až příliš explicitně) dvě morálně protichůdné osobnosti: nekonvenčního, pravdě oddaného kněze s hlubokou vnitřní integritou a charismatem starozákonního proroka a jeho vyšetřovatele, který v případu Jana Zieji, resp. Výboru na obranu dělníků (KOR), vidí svoji poslední a jedinečnou kariérní, tedy i životní šanci. Potud nemám námitek. Jestliže se Zbigniew Zamachowski zhostil svého nízce podlého padoucha bravurně, navíc se sympatickou komikou, pak Andrzej Seweryn v roli svatého muže byl zcela geniální. A právě pro onu uvěřitelnou a fascinující auru svatosti, kterou Seweryn dokázal zázračně stvořit v podobě zestárlého kněze, navíc v kombinaci s jakousi sebevědomou důstojnou odbojností, hodnotím nejvýše, jak mohu, ač film jakožto celek působí na mne lehce nevyváženě. Totiž druhá dějová rovina, tedy flashbacky, které nás provádí alespoň základními životními etapami Jana Zieji, zdá se mi být celkově filmařsky o dost méně zdařilejší a v této podobě za mne téměř zbytná. Nu, ale což?! Jan Zieja, prorok pátého přikázání, je můj hrdina!

Iniciační odyssea sedmnáctileté Oly, jež nikdy nepláče, z polského maloměsta až do dalekého Irska a zpět nabízí kromě osvětového funerálního okénka do zámoří a něco praktických inspirací, kterak relativně elegantně vybřednout z bezvýchodné beznaděje, především pak věrohodný příběh o křehkém (sebereflexivním) poznávání těch druhých, procesu pozvolného formování zodpovědnosti, odpuštění a strážných andělech. Piotr Domalewski předkládá s pravdivostí bratří Dardennů brilantně a neotřele zachycenou cestu zrání té, která nikdy nepláče, bez zbytečného sentimentu, ba co víc, se sympaticky temným humorem. A daří se mu tak velkou měrou jistě i zásluhou charismatické a bezchybné Zofii Stafiej, jejíž třívteřinové katarzní finále pro mne silou účinku skvěle konkuruje Mikkelsenovu tanečnímu závěru Chlastu.