Lili.Marleen

Otevřená sebevykrádačka, místy vtipná, místy dojemná, bez další přidané hodnoty, jinak řečeno Woody Allen v tolikrát projetých kolejích u konce s dechem ...

déjà vu ...

Brutální parodie rádoby coenovsko-tarantinovského (tu a tam přiléhajícího) střihu Andersonova Až na krev.

Podmanivá, nesentimentálně citlivá pocta mládí a J.D. Salingerovi, kterého možno přímo objevit nejen na nočním stolku hlavního hrdiny a v intimně osvětleném (pro našince předojemném) chlapeckém dialogu, ale volně i v neotřelé struktuře filmového vyprávění. Rodák z Quebecu a zkušený dokumentarista Philippe Lesage šikovně využil členění Salingerovy novely Franny a Zooey, která vystavěna na třech paralelních rozhovorech, propojených v osobách sourozenců, aby svoji filmovou cestu juvenilního objevování, testování hranic vlastní svobody a zrání členil podobným způsobem a bonusově uzavřel osobitým epilogem. Přičemž postava šestnáctiletého Guillauma nezastírá své literární předobrazy: organicky v sobě pojí bystře sarkasticky glosujícího, stádností, snobstvím a měšťáctvím opovrhujícího, vnějškově až lehce cynického, vnitřně nejistého kultovního Holdena Caufielda s výřečným Zooey; filmová Charlotte je ve vztahu k literární Franny o dost svébytnější, méně čitelnou postavou, ale co by ne... Připočteme-li více než přesné herecké výkony (Théodore Pellerin má v sobě vše, resp. něco víc...) i padnoucí soundtrack, celkově Genesis zcela jistě nezanechává prchavý dojem, jak by se možná v rámci žánru a tématu dalo očekávat....

Ztišená, jemná variace na Tykwerův "3". O neohraničitelnosti lásky vypráví debutující Graizer oproti TT bez hravosti, ironie, svěží dynamiky, však čistě a s vyspělou úsporností (krotká aluze v jeruzalémském plaveckém bazénu, odkazující na maximálně působivé scény z fotogenického Badeschiff na Sprévě, budiž toho dokladem). Z oběma příběhům společného Berlína, z Café Kredenz, nás Cukrář zavádí až do Jeruzaléma, košer kavárny, což implikuje, že komorní výpověď o tom, kterak láska je jen jedna, bude tu a tam nevtíravě vonět skořicí a čokoládou.

Rozmarný kvintet místy až aškenazyovsky poťouchle absurdních grotesek ve velkoryse hvězdném obsazení (to snad jen Bébel chyběl...)

brrrrrr ...

"Někdy je příjemné vědět víc o tom, co člověk pije... "

Poněkud únavně jalový moralistní konstrukt, "znepokojivý" snad jen svojí banálností, Kassovitzovým cigárkem Marlbora na písečné pláži či sebevýsměšností přímé aluze na mistrnou Amour, ježto ve své podstatě tklivější nežli pohled na stařičkého Jeana-Louise.  Huppert (na rozdíl od Hanekeho) spolehlivě v ničem nepolevující. Toť stejně útěšné jako Isabellin jaksi zázračně zakonzervovaný fyzický půvab.

"Jak se pozná, že je hotový? V jedné chvíli toho člověk nechá." Platí-li Mariannina malířská poučka i pro filmové plátno, nejsem si tak docela jistá, že se Céline Sciamma podařilo trefit ten pravý okamžik. Osobně bych si vcelku ráda odpustila onen zbytečně rozmělňující, polopatický, přelidněný závěr a raději na paletu od počátku přimíchala něco plamennějších barev Krásné hašteřilky. Tož ale tohle není obraz Jacquese Rivetta, venkoncem ani můj...;)