sexy_sex

Viděla jsem v letadle na malinkaté obrazovce s těmi nejvíc špatnými erárními sluchátky. Stejně zážitek na 5*. Miluju a modlím se za další double feature v Aeru.

Asi film pro boomery, který ještě nemají attention span na 10 vteřinách. Francouzská kuchyně je pro mě osobně ještě tak hloupě překombinovaná a rigidně postavená na dodržování všemožných a nemožných postupech, že mě to výsledné jídlo ani moc nezajímalo. Kromě pečené Aljašky, která se franouzsky řekne norská omeleta (roztomilé a překladatelka si s tím ani nemusela moc lámat hlavu). Závěr filmu jsem také pochopila úplně jinak, než moji 50 letí rodiče - já se zaměřila na představu "ideální submisivní pečující ženy" oni na představu "výjimečné kulinářské expertky". Asi budu muset zvýšit svoji všímavost, dospět o 30 let a snížit svoje životní tempo, jelikož jsem si celou dobu říkala, že bych tyhle 2 hodiny mohla využít smysluplněji (sledováním starých videí Julie Child, která by mi i řekla, co že to vaříme).

Druhá Duna odsýpá mnohem rychleji než první a není se čemu divit - Villeneuve musel sakra zabrat, aby ve třech hodinách pokryl první část hexalogie. A nebudu lhát, že mě to mrzí. Film na mě působil jako akčňák, který nenechá diváka vydechnout ani na pár minut. Kouzlo Duny pro mě spočívalo v pomalém mystickém tempu, a jelikož jsem v té době knihy neznala, neskutečně mě tím svět Franka Herberta nadchnul a pohltil. Vizuálně nelze nic vytknout (ještě pořád lituji, že jsem nebyla schopná počkat na IMAX). Těším se, co přinese třetí část.

Guilty pleasure, co ale není guilty. Pouze pleasure. (Kdo tvrdí, že nechce být Samantha, lže.)

Meditace nad smyslem života s nesmrtelným Cainem. Sorrentino klasicky rozjíždí svou jízdu plnou motivů, které se vzájemně prolínají, divákovi vaří mozek, až na konci zjistí, že si z filmu opět odnáší jen emoční bagáž. Krása. Nerozumím ničemu a stejně to miluju.