Mi país imaginario

Vůči filmu jsem měl respekt, protože jít na něj do alternativního baru v Římě v rámci taky asi nějakého festivalu a muset poslouchat čilskou španělštinu s italskými titulky pro mě byla výzva. Obavy však ustaly v momentě, kdy snímek začal a řeč vypravěče i některých vystupujících byla srozumitelná a čistá kastilština jako z Evropy. Kde nešlo rozumět, občas pomohly titulky. Korektnost jazyka byla na takové úrovni, že jsem poprvé slyšel, jak někdo vyslovil jméno Gabriela Boriće správně. Dokument mapuje posledních pár let v Čile, kdy jedna z nejvyspělejších a nejcivilizovanějších zemí Latinské Ameriky zažila své Estallido Social, při kterém lidé skoro třicet let po Pinochetovi ukázali, že konec diktatury neznamená, že již není co zlepšovat. Pro mě jako zaprdlého Evropana z Česka byl film ukázkou, že svět stále ještě není tím, jak bychom si ho rádi ve svém pohodlí idealizovali (o čemž sice býváme v dnešních médiích poučováni poměrně pravidelně, ale budiž). Je krásným svědectvím, že lidé ve svém stereotypním koloběhu studijního či pracovního života mají odvahu k tomu jednoduše vystoupit a rozbít pár dlažebních kostek. A vzhledem ke zvolení mého oblíbeného tvůrce patetických rozhovorů o kráse Čile je i svědectvím, že lze změnit povědomí společnosti a zvolit jakžtakž ideální vládu. Dokument, který nabízí osobitý vhled do brutality protestů, který je důkazem, že Čile má nejen naprosto bezkonkurenční fotky z koncertů Billie Eilish, ale i z masových protestů a též který mi nabídl drahou Nonu Fernández v celé její eleganci. (13.11.2023)