久保さんは僕を許さない
Kubo Won't Let Me Be Invisible
Scénář:
Júja TakahašiKamera:
Šinja MacuiHudba:
Kudžira JumemiHrají:
Kana Hanazawa, Kengo Kawaniši, Miku Itó, Sora Amamija, Ai Kakuma, Ajana Taketacu, Marija Ise, Mamiko Noto, Naoki Tacuta, Madoka Asahina, Šógo Jano, Šója Išige (více)Epizody(12)
-
Heroine džoši to mob danši (E01)
-
Hard luck to džitaku hómon (E02)
-
Bondža no okurimono (E03)
-
Akai heart to okutinuši (E04)
-
White day to kandžó no atesaki (E05)
-
Hokenšicu to šudžinkó (E06)
-
Otomarikai to cugi no gakunen (E07)
-
Ohanami to surečigai (E08)
-
Šingakki to class gae (E09)
-
Seikurabe to Kabedon (E10)
-
Eigakan to hjódžókin (E11)
-
Šujaku to oiwai (E12)
Obsahy(1)
Středoškolák Džunta Širaiši je naprosto nevýrazný. Džunta je dokonce až tak nevýrazný, že mají spolužáci problém ho najít na třídní fotce, v hodinách si většina myslí, že je jeho lavice vlastně prázdná a on musí i učitelům po vyučování vysvětlovat, že na hodině byl, jen si ho prostě nikdo nevšiml. Ve třídě proto panuje i legenda o tom, že kdo spatří během dne Džuntu, ten bude mít neskutečné štěstí, ale málokomu se to povede. Je tu však jedna dívka jménem Nagisa Kubo, na kterou jako by tohle všechno nepůsobilo a která dokáže Džuntu vždy spolehlivě najít a vnímat. K chlapcově smůle to ale dívka až příliš často využívá k tomu, aby si z něj dělala legraci. Čím to však je, že někdo tak chytrý, atletický a okouzlující jako je Nagisa dokáže chlapce jako je Džunta jako jediná vnímat a jaké jsou její opravdové úmysly? (Jeoffrey)
(více)Recenze uživatele Jeoffrey k tomuto seriálu (1)
Kubo-san wa boku o jurusanai (2023)
Kubo-san je v podstatě taková Takagi-san ale v roztomilejším a uvolněnějším provedení. Hudba, barevná paleta, design postav i různé animační prostředky, jako je třeba občasné používání zjednodušených a čibi modelů, vše je pokaždé podřízené tomu, aby seriál působil co nejsympatičtěji, aby se na něj příjemně dívalo a hezky se u něj relaxovalo. Žádná dramata se tu nekonají, vtípky jsou zase spíš jen takové roztomilé… Na druhou stranu kromě té roztomilosti a faktu, že hlavní hrdinka je zajímavá, milá a aktivní postava, tu ale není vlastně nic moc navíc. Džunta mě stejně jako většina mužských hrdinů v těchto „škádlících školních romancích“ opět příliš neoslovil, už samotným scénářem je zamýšlený jako tak nevýrazná postava, že ho ve třídě každý (kromě Kubo) přehlédne a bohužel i mě je, i přes všechny jeho vnitřní monology a snahu autorů vyprávět příběh hlavně z jeho pohledu, stejně pořád ukradený – zkrátka i v tomhle se opakuje ten samý dojem z hlavní dvojice jako u Takagi-san. A tak jak se tu pořád točím dokola a vše srovnávám s Takagi-san, tak to v tomhle duchu asi i dorazím. Kubo-san je roztomilejší, Takagi-san je zase vtipnější, nápaditější, postavy v Kubo-san se vyvíjejí mnohem rychleji – ale který seriál mě reálně bavil víc? A neměl bych k si do toho ještě přidat srovnání s dalšími podobnými „škádlícími romancemi“, s kterými se během posledních let roztrhl pytel? Ono to asi nebude potřeba, přeci jen když vezmu čistě první série, tak dokážu říct, že Kubo-san mě bavila víc než Nagatoro-san nebo Uzaki-čan, v tom mám hned jasno, ale u té Takagi – tam je to nejspíš plichta. 7/10 ()