Poeti veradardze
Obsahy(1)
I ve svém novém snímku se arménský režisér soustřeďuje na osud své vlasti a jejích obyvatel. Tentokrát si k tomu bere na pomoc krajana, básníka a potulného pěvce Jivanyho, který žil na přelomu 19. a 20. století. Prolog filmu nabízí záběry sochaře opracovávajícího kámen do podoby legendárního umělce. Monumentální artefakt se poté prostřednictvím nákladního vozu vydává na cestu napříč Arménií. Mimořádně poutavá a po výtvarné stránce brilantní dokumentární studie přináší svědectví o Jivanyho sepětí s arménskými tradicemi jak skrze místní usedlíky zpívající básníkovy texty, tak při návštěvě starobylých míst ležících na cestě mezi Jerevanem a Jivanyho rodištěm. Režisérovo mnohovrstevnaté pojetí takřka surreálné odysey jedinečně vystihuje tajuplný ráz krajiny a zachycuje vibrující enegii, která jí prochází. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (4)
41st KVIFF 2006 - ARY FILMS IN COMPETITION - Soutěž Dokumentárních filmů (Poeti veradardze / RETURN OF THE POET / Návrat básníka) ()
To že dokument někomu nic neříká, není problém autora, ale diváka ignoranta. Arménská kultura je jiná a některé její projevy zde ve střední Evropě pochopíme jen s obtížemi. Tak snad stručně. Básníkem je zde Ašik Jivani, vlastmím jménem Serob Stepani Levonian (1846–1909), který je považován za největšího arménského básníka 19. století. To že se prostřednictvím filmu účastníme tvorby jeho sochy, od hliněného modelu až ke kamenné soše, má zřejmě v divákovi vybudovat určitý citový vztah k vytvářenému a pak i k hotovému dílu. Nejdříve uhníst hlínu a vytvořit hliněný model, poté vybrat vhodný kamenný blok, ten dovézt do ateliéru a následují hodiny úmorné práce, nesčetné údery dlátem a palicí, kterými sochař dává hold tomuto básníkovi. A stejně tak i cesta náklaďákem na místo kde bude potom socha vztyčena (jedná se o Jivaniho rodiště, gruzínskou vesnici Kartsakh) je holdem současné Arménii, která se nám zdá zaostalá a chudá, ale pro kterou by mnoho Arménů dalo své první i poslední. Cestou skrze Arménii sledujeme prostý život obyčejných Arménů (což byl i důležitý námět básní Ašika Jivaniho. Arméni jeho básně znají a jistě srovnají jeho Arménii s tou dnešní). Sledujeme nejen venkovské oslavy, ale i církevní svátky (Arméni jako první přijali křesťanství a i dnes je pro ně jejich Arménská apoštolské církev jedním s důležitých momentů národního sebeuvědomění, které projevují mnohdy dost přepjatě). Ano, je to pomalé, ale i dnešní Arménie se nám může zdát (obzvlášť na venkově) nějak pomalá. Navíc, nezapomínejme, že nejslavnější arménský režisér Sergej Paradžan-ov zpracoval také život jednoho básníka (byť v tomto případě jen literární fikce) Ašik Keriba. A formě zpracování tohoto filmu, je blízké i zpracování tohoto dokumentu Harutyuna Kchachatryana (pomalý styl, minimální dialogy, velmi silný důraz na obraz a minimální děj). Tak to prostě je a my se můžeme dohadovat, jak nudný by Arménům připadal dokument o soše např. Petra Bezruče. ()
Socha arménského básníka, dědek-intelektuál a náklaďák. Co mají společného? Sešli se v neskutečné nudném a nicneříkajícím dokumentu... o čem vlastně? V první části sledujeme proces zrození sochy a její nekonečné putování přes vyprahlé arménské pláně. Nic proti, ale když civíte nějakých 60 minut na sochu postavenou na korbě, která je převážena odnikud nikam, tak buď usnete nebo začnete přemýšlet, proč tohle vlastně vzniklo...? Druhá polovina je aspoň "okořeněna" záběry tradičních arménských zvyklostí, dost barbarských a pro mě nechutných (podřezávání ovce, zápasy). Ano, pan režisér může být spokojený. Pár intelektuálů si v tom najde jeho závažné "poselství" a zbytek publika je tak hloupý a omezený, že se s ním netřeba zahazovat a podávat nějaké vysvětlení. Neboť tento snímek má opravdu hluboký rozměr :-) ()
Příšerná nuda!! Je to ten druh snímků, které si autoři točí sami pro sebe. ()