Můj život v kómatu

Roku 1984 upadla osmnáctiletá Sára z amerického středozápadu do kómatu poté, co utrpěla rozsáhlé poranění hlavy. Lékaři nevěřili, že by se Sára mohla ještě někdy probrat k životu, rodina i přátelé se už vzdali všech nadějí, po dlouhých dvaceti letech se však stalo něco zcela neočekávaného, Sára začala komunikovat. Lékařská komora je ohromena, specialisté na komatózní stav si nedovedou takto radikální průlom vysvětlit. Sářina nejlepší kamarádka, Lori, spící Sáru dlouhé roky pravidelně navštěvovala v kansaském zařízení pro seniory a dlouhodobě nemocné, v Sářině pokoji ji pokaždé přivítalo ticho, nyní však Sára opět mluví. Dvacet let v kómatu mělo dramatický dopad na Sářino tělo, její klouby zatuhly, svaly zeslábly, její motorika i artikulace jsou na velmi nízké úrovni. Přestože dělá Sára pokroky, její stav vyžaduje trvalý pobyt v pečovatelském ústavu. Finanční zátěž spojená s péčí o Sáru dovedla její rodiče téměř na mizinu, museli prodat svůj dům a žijí v mobilní obytné buňce. Sára bývala bystrá a energická dívka, měla spoustu přátel, na vysoké škole patřila k oblíbeným roztleskávačkám. Jednoho večera vyrazila Sára s Lori a dalšími spolužačkami do klubu, aby si zatančily a pobavily se, cestou z klubu ji však srazil bezohledný řidič. Sára byla odmrštěna na silnici, kde ji přejelo druhé auto. Sára utrpěla vážné poranění mozku, její stav byl kritický, lékaři jí nedávali velké naděje na přežití. Po náročné operaci mozku upadla Sára do kómatu. Podle odborníků trvá kóma obvykle šest týdnů, během této doby se pacient buď probere, nebo zemře. Pokud trvá kóma déle než šest týdnů, ocitají se pacienti v takzvaném vegetativním stavu a jejich šance na probuzení a uzdravení je mizivá. Lori a Sářini rodiče se dlouho odmítali vzdát nadějí, neustále se Sárou mluvili, ukazovali jí oblíbené fotografie a pouštěli hudbu, kterou měla ráda, Sára však na nic nereagovala a zůstávala v hlubokém bezvědomí. Po sedmnácti letech došlo k nečekanému zlomu, Sára se probudila a začala křičet. Rodiče, Lori i lékaři považovali Sářino probuzení za zázrak, domnívali se, že Sářin křik je počátkem komunikace, měsíce však plynuly a Sára jen a jen křičela. Po třech letech plných bezútěšného křiku došlo k další náhlé změně, Sára najednou přestala křičet a začala mluvit. Na světě neexistuje nikdo, kdo by po tak dlouhé době v komatózním stavu začal mluvit. Sářini rodiče prožili těžké chvíle, postupně se však naučili žít s myšlenkou, že život jejich krásné temperamentní dcery byl navždy zničen. Sáře připadá její kamarádka Lori stará, Sára se cítí stále na osmnáct, uplynulých dvacet let pro ni neexistuje, má zkreslený pojem o čase. Sára se pomalu učí novým věcem, její vzpomínky na dětství a na střední a vysokou školu jsou dokonalé. Kromě starých vzpomínek se ovšem v Sářině mysli objevují i informace, které získala, když byla v kómatu. Jde o informace, které získala od svých rodičů, od Lori nebo od personálu pečovatelského domu, což nasvědčuje tomu, že její komatózní bezvědomí nebylo zdaleka tak hluboké, jak se lékaři domnívali.
Na opačné straně Atlantiku žije devětadvacetiletá Shahna, také ona upadla po autonehodě do kómatu. Když bylo Shahně osmnáct, vracela se s přáteli z hudebního festivalu. Řidič auta náhle narazil do svodidel a na místě zemřel, Shahna a zbývající tři pasažéři utrpěli vážná zranění. Shahnin mozek by vážně poškozen, lékaři navrhovali odpojit dívku od přístrojů a ukončit její život, rodiče však rozhodně nesouhlasili. Když se po třiadvaceti dnech Shahna nečekaně probrala, byli rodiče těmi nejšťastnějšími lidmi na světě. Shahna prošla dlouhou a náročnou rekonvalescencí, musela se znovu naučit chodit, mluvit, oblékat se, nebo si dojít na záchod, její mentalita odpovídala šestiletému dítěti. (oficiální text distributora)