Pod stejným nebem

V roce 1964 natočili režiséři Ljubiša Georgievski a Miomir Stamenković drama Pod isto nebo (Pod jedním nebem) jehož děj se odehrává těsně po kapitulaci Itálie, kdy moc v jednom západomakedonském městě přebírají balisti (Balli Kombëtar – nacionalistické a antikomunistické hnutí odporu, které se postavilo za uchování velké Albánie v hranicích, které získala po obsazení Jugoslávie vojsky Osy). Do města přichází tři partyzáni, aby zde uskutečnili akci na odvrácení pozornosti od skutečného útoku partyzánů na město. Dostanou se však do přestřelky s balisty ve které zabijí bratra velitele balistů. Ten je rozhodnut partyzány najít a pomstít jeho smrt.... V Jugoslávii bylo natočeno obrovské množství filmů vracejících se k období 2. světové války. Není se čemu divit - jejich protifašistický odboj se s tím naším ani s žádným jiným v Evropě nedá srovnávat. A nelze se ani divit, že zde v desetiletích po 2. světové válce vzniklo mnoho oslavných až propagandistických snímků. V této souvislosti je ale nutné říct, že ani ty největší partyzánské spektákly (dnes bychom řekli partyzánské blockbustery) jako Sutjeska či Bitka na Neretvi nelze označit za zcela smyšlenou agitku - partyzánský odboj na území Jugoslávie si opravdu poradil s okupanty téměř sám (slůvko téměř zde používám mimo jiné kvůli tradičnímu překrucování role nekomunistického odboje) . Proč o tom ale píšu v souvislosti s filmem Pod isto nebo? Spousta "partyzánských" filmů natočených v duchu hesla "Bratstvo i jedinstvo (bratrství a jednota)" ve svém druhém plánu (a někdy snad i nechtěně) zapadá skvěle do mozaiky dávající nakonec odpověď na otázku proč došlo v devadesátých letech ke krvavému rozpadu Jugoslávie. A právě snímek Pod isto nebo je jedním z těch malých, nenápadných, ale naprosto zásadních, které tuto mozaiku dotvářejí. Navíc bych řekl, že je to zároveň pocta Hitchcockovi a jeho filmařským postupům. (26.01.2015)

Během války vznikla řada organizací, které více či méně podporovaly okupantskou vládu, vyznačovaly se nacionalistickými myšlenkami a násilným zacházením s nepřáteli. V Makedonii a Albánii tímto hnutím bylo albánské antikomunistické hnutí s názvem Balli Kombëtar. A právě o soubojích makedonských partyzánů s touto organizací pojednává film Pod isto nebo z roku 1964. Režie se ujali velmi zdatní režiséři Ljubiša Georgijevski (režíroval například: Planinata na gnevot, Republikata vo plamen či Cenata na gradot) a srbský režisér Miomir Stamenković (režisér mnoha partyzánských filmů, jmenovitě například: Devojački most, Klopka za generala nebo Lager Niš a dalších filmů...). Hlavní herecké úlohy ztvárnili Dragomir Felba, Jovan Miličević, Bekim Fehmiu a další... Ve filmu je uvedeno, že se jedná o skutečný příběh. Film je výjimečný také tím, že mnoho partyzánských filmů připomíná šablonou žánr westernových filmů, tento však využívá prvků špionážního thrilleru. Film se odehrává v roce 1944 v blíže nespecifikovaném městě, někde v západní Makedonii. Místem pro natáčení snímku se stalo město Kratovo, jenž se nachází v severovýchodní Makedonii. Po kapitulaci Itálie se ujala vlády profašistická organizace Balli Kombëtar. Ve stejnou dobu již partyzánské jednotky osvobozují Makedonii a drtí nepřítele neustálými útoky. Nejdříve se do města vydají tři partyzáni, aby zmapovali terén a provedli záškodnické akce. Během průzkumu však zastřelí opilého a agresivního bratra hlavního velitele Miftara. Miftar chce za jakoukoliv cenu zjistit jména těch co zabili jeho bratra a neštítí se jakýchkoliv metod. Partyzáni se během útoku rozdělili. První z nich se ukryl v minaretu a zbytek partyzánů se ukrývá u jejich průvodce strýce Krsteho. Strýc Krsto je pod neustálým tlakem Miftara, který mu vytyčil ultimátum, že jej nechá popravit, když neřekne, kdo byli oni muži, co zabili jeho bratra. V té době je minaretu jeden z bojovníků Kombëtaru zajat partyzánem. Po krátké době oba zjistí, že se znají již od mala, a že za smrtí otce onoho bojovníka z Kombëtaru stojí Miftar. Na konci filmu dojde ke krveprolití a závěrečné přestřelce. Kdy dojde ke smrti většiny partyzánů i samotného Miftara. (08.02.2018)