Recenze (1)
Maupassantova Horlu jsem poprvé četl zhruba v 15 letech a dodnes je to pro mě na poli fantastické povídky jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků. Nedávno jsem zjistil, že existuje tato adaptace, a přesto že už dávno považuji sledování filmových verzí mých oblíbených literárních děl za činnost zcela zbytečnou, přesvědčila mě nakonec krátkometrážní stopáž a účast Laurenta Terzieffa. Příběh je prostý. Osamoceně žijící muž začíná pociťovat přítomnost jakési neviditelné bytosti, jež je mu neustále nablízku, nakukuje mu přes rameno když čte knihu, v noci mu usedá na postel a rdousí ho a postupně z něj vysává životní sílu. Na rozdíl od staršího filmu Diary of a Madman s Vincentem Pricem, kde z předlohy zůstalo jen základní torzo, je tato adaptace překvapivě velmi věrná. Jedinou změnou je mírná modernizace. Hrdina si nepíše deník, ale namlouvá komentář na magnetofon. S výjimkou neviditelného Horly je postava muže, ztvárněná Terzieffem, jedinou bytostí ve filmu. Kamera ho většinou snímá v pokoji nebo na procházkách přírodou, kde se často s pátravým výrazem otáčí a hledá neviditelné, případě zírá do zrcadla. Chápu, že nároky na herce, který musí sám ztvárnit postupný propad do šílenství, kvůli bytosti kterou nevidí, jsou nemalé. Proto ale existují ostatní filmové složky, jmenovitě kamera, zvuk, režie atd., které mají herce podpořit. Což se v tomto případě moc nepovedlo. Je možné, že díky znalosti povídky a jejího silného účinku jsem k filmu trochu shovívavější. Dokážu si tak lehce doprojektovat onu hrůzu z neznámého a bezvýchodnou atmosféru, které později významně ovlivnily i Lovecrafta. To bohužel pro film není úplně nejlepší vizitka, nicméně pokud má někdo nutkavou potřebu vidět zfilmovaného Horlu, tohle je určitě lepší volba než Diary of a Madman. ()