Jan Vávra

Jan Vávra se narodil 15. května 1861 v Praze do velmi starého mlynářského a váženého bohatého rodu měšťanů. I řada jeho příbuzných se věnovala umělecké činnosti. I když nejstarší bratr (měl jich pět) Karel Vávra starší se věnoval mlynářskému řemeslu, tak další bratři, tenorista Antonín Vávra (1847 – 1932) a herec Václav Vávra (1854 – 1922), byli také členové pražského Národního divadla. Taktéž jeho synovec Karel Vávra mladší (1884 – 1931) se stal hercem. Už jako mladík hrál ochotnicky ve spolku Pokrok na Žižkově, roku 1880 absolvoval táborskou Vyšší hospodářskou školu a hned se začal věnovat rodinnému podnikání.

I když byl po finanční stránce zabezpečen, touha po divadlu ho přivedla k příležitostnému herectví u brněnského ředitele Františka Pokorného (1885). Pod uměleckým pseudonymem Jan Pachta (který využíval i jako ochotnický herec) hostoval i na scéně pražského Národního divadla (1887, listopad 1892, 1899), kde mu bylo nabídnuto i trvalé angažmá, jež ale ještě odmítl. Po hereckých příležitostech u kočovných souborů Václava Hübnera, J. L. Chmelenského, J. Blažka a F. Laciny obdržel koncesi na divadlo Urania v Praze (1898 – 1899). A nakonec se stal jedním z nejpřednějších herců činohry Národního divadla v Praze (1. leden 1900 – 1. říjen 1925), odkud odešel až po svém penzionování.

Na prknech Národního divadla stanul naposledy těsně před smrtí u příležitosti oslav svých sedmdesátin v úloze Jana Žižky z Trocnova a Kalicha v Jiráskově „Janu Žižkovi“ (1931). Nejlepší chvíle své herecké dráhy zažil během éry Jaroslava Kvapila v Národním divadle. Přecházel od charakteristiky podrobnějšího zevnějšku k hlubokému psychologickému životu a prokreslení postavy, přesto si dokázal ponechat své vlastní originální a individuální herecké aspekty a práci. Jeho vzory byli František Karel Kolár a Josef Šmaha.

Své charaktery připravoval jednoduše, celkově a s jedním velkým povahovým rysem, který byl velmi podobný i jeho vlastní povaze. Postavy byly sobě velmi podobné, obohacené o odlišné a rozdílné charaktery, snažil se o elegantní nadhled a vyzrálé zkušenosti. Vynikla jeho silná a robustní postava, syté hlasové dispozice a baryton. Jako ředitel se snažil o umělecký styl. Bohužel, příchod K. H. Hilara s expresionistickým divadlem, kterému se Jan Vávra nedokázal přizpůsobit, ustupoval čím dál tím více do pozadí před ostatními členy souboru.

Představil se např. v inscenacích „Pražský žid“ (Kaplíř ze Sulevic), „Probuzenci“ (Tomeš Vítek a Hrabě Václav z Bubna), „Čest“ (Robert), „Otec“ (Rytmistr), „Maryša“ (Vávra), „Valdštejn“ (Buttler), „Nora“ (Helmer), „Jan Žižka“ (Jan Žižka), „Naši furianti“ (Jakub Bušek), „Vina“ (Jiří Mařák), „Měšťáci“ (Nil), „Hamlet“ (Claudius), „Julius Caesar“ (Marcus Brutus), „Tři sestry“ (Tuzenbach), „Ideální manžel“ (Sir Robert Chiltern), „Oresteia“ (Agamemnon), „Děti“ (Dr. Scharizer), „Hippodamie“ (Pelops), „Léto“ (Farář Hora), „Pražský flamendr“ (Sýkora), „Jindřich IV.“ (Jindřich IV.), „Paní mincmistrová“ (Mikuláš Dačický z Heslova), „Vlci“ (Verrat), „Zápas“ (David) apod.

V polovině 20. let se postavil též před filmové kamery. Poprvé v anonymní epizodce životopisného filmu JOSEF KAJETÁN TYL (1925) Svatopluka Innemanna se Zdeňkem Štěpánkem (s Bohušem Stejskalem byl i spoluautorem scénáře) v titulní postavě. A o rok později i naposledy jako loupežník Červený Vaněk v Hajského nedochovaném dramatu LOUPEŽNÍCI NA CHLUMU (1926) podle stejnojmenné novely Karla Legera. Titulní role si zahráli například Karel Machek, Ludvík Veverka, L. H. Struna, Jan Marek, Jindřich Plachta, Marie Grossová, Máňa Ženíšková, Saša Dobrovolná či Josef Šváb – Malostranský. Kritika filmu vyzdvihovala zejména exteriéry a kameramany Ottu Hellera a Josefa Bulánka.

Několikrát zavítal i do rozhlasových studií. Lásku k umění podědili i Vávrovi synové, zpěvák Jan Hilbert Vávra (1888 – 1950) a herec i lékař Miloš Vávra (1894 – 1964). Zatímco i Jan Hilbert Vávra byl členem Národního divadla, tak Miloš Vávra zde pouze hostoval a věnoval se převážně práci filmové a lékařské. Jan Vávra zemřel 19. listopadu 1932 v Praze ve věku jednasedmdesáti let. Překvapivě až po jeho smrti, kterou komentovala řada periodik a nekrologů, byla připomněna jeho skromnost, znalost uměleckých možností, talentované a sebevědomě patricijské herectví. Dnes už neotřesitelně patří mezi výrazné osobnosti českého divadla a částečně i němého filmu.

Jaroslav "krib" Lopour