Eduard Tesař

Eduard Tesař se narodil 29. listopadu 1881 v Bezděkově u Pardubic. Po krátkých studií začínal mladý Eduard s herectvím jako ochotník v Besedě Okoř v Praze. K profesionální herecké dráze se připravoval u herce a režiséra Josefa Šmahy. S hereckou dráhou začal v Praze, zprvu jako člen Švandova divadla (1906 – 1907), Vinohradského divadla (1907 – 1913) a nakonec do svého ochodu na odpočinek činohry pražského Národního divadla (1. říjen 1913 – 31. květen 1927). A jako jeden z představitelů mluveného partu v tradiční loutkové dětské hře „Johanes doktor Faust“ (1918) v úpravě Jindřicha Veselého hostoval v Umělecké loutkové scéně (1918 – 1921) herečky Liběny Odstrčilové, kolegyně z Národního divadla.

V počátcích své herecké kariéry se Eduard Tesař přikláněl k realismu, mezník v jeho vývoji měl i krátký pobyt ve Švandově divadle, kde se setkal i se symbolismem a též s moderním divadlem (Kruh českých spisovatelů). I když zpodobňoval problémové postavy, na Vinohradech a v začátcích i v Národním, byl jeho vývoj zpožďován kvůli malým hereckým úkolům a postavám, které se spíše hodily k jeho mladé postavě a jemném melodickém hlasu. V dalším období na něho připadly postavy elegantní a noblesních šlechticů, umělců, důstojníků a dalších vyšších vrstev. Nikdy nezabředl do rutiny a stereotypu. Snažil se o hlubší sondu těchto kreací. Hlavně tím, že zvýraznil jednoduchost a marnost jejich skrývaného života.

I když mu nesedly hry a satiry ruských klasiků, nejlépe se mu dařilo v dramatických dílech s lehkých a vřelým lyrismem. Přesto však už nikdy nebyly plně využity jeho herecké schopnosti, vlohy a možnosti. Sehrál si tak třeba Frantu („Ondřej a drak“), Barona Kristiana de Neuvillette („Cyrano z Bergeracu“), Ivana Chlestakoviče („Revizor“), Tichona Kabanova („Bouře“), Petra Skalníka („Posel“), Perdicana („Se srdcem divno hrát“), Coelia („Rozmary Marianiny“), Freddyho Hilla („Pygmalión“), Lucia („Veta za vetu“), Parise („Romeo a Julie“), Julka („Hra srdcí“), Rosenkrantze („Hamlet“), Fomina („Jakatěrina Ivanovna“), Alekseje Fedoroviče Karamazova („Bratři Karamazovi“), Krištofa Dudgeona („Pekelník“), Christiana Brenta („Peg mého srdce“), Thyestea („Smrt Hippodamie“), Václava („Peníze“) nebo Ivana („Zlý jelen“).

Z dalších Tesařových inscenací si uveďme: „Noc na Karlštejně“ (Pešek Hlavně), „Salome“ (Mladý panoš), „Poupě“ (Ladislav), „Benátský kupec“ (Salarino a Lancelot Gobbo), „Valdštejn“ (Rytmistr Neumann), „Jan Hus“ (Hofmistr papežův a Henslin Schadernich), „Jan Žižka“ (Václav Strážnický a též Jan Chudoba z Ralska), „Průlom“ (Meyer), „Přítěž“ (Zdeněk Snětina), „Katakomby“ (Dr. Richard Mayrek), „Ženichové“ (Vítek), „Tiberius“ (Spintrius), „Jan Výrava“ (Hrabě Sterneck), „Lucerna“ (Pan Franc), „Oklikou“ (Nissol), „Macbeth“ (Lennox), „Richard III.“ (Hrabě Rivers), „Čekanky“ (Obroční Hřídelíček), „Jindřich IV.“ (Morton a Jan z Lancastru), „Naši furianti“ (Karel Kudrlička), „Třetí zvonění“ (Hvězdinský), „Vůdce“ (Abiron), „Žně“ (Vančura), „Divotvorný klobouk“ (Karel), „Miliony“ (Lékař), „R. U. R.“ (Radius) i „Ze života hmyzu“ (Ing.).

Těsně po převratu se Eduard Tesař také jednou zapojil do české kinematografie. Díky svému kolegovi Miloši Novému si zahrál jednu z postav v dnes už ztracené komedii výrobní společnosti Excelsiorfilm PAPÁ (1919), pro kterou si Nový napsal titulní úlohu, námět i scénář a režíroval. S Novým a s Tesařem se ve snímku předvedli i další herci Národního divadla Alois Sedláček, Lída Sudová, Joe Jenčík, Karel Váňa a další. Bližší údaje, včetně obsahu, jsou dnes již neznámé, znám je ještě architekt Karel Štapfer a kameraman Josef Kokeisl. To bylo první a zároveň poslední „filmové opojení“ Eduarda Tesaře, které dnes již nemáme ani možnost shlédnout.

Spolupracoval i s rozhlasem. Herec Eduard Tesař zemřel už 4. ledna 1935 v Praze ve věku nedožitých pouhých čtyřiapadesáti let. Zemřel osm let po svém hereckém penzionování a šestnáct le po své poslední, první a zároveň jediné filmové úloze. S jeho odchodem odešel jeden z dosti zaměstnávaných a hodně potřebných herců Národního divadla a jeden ze zakládajících členů Divadla na Vinohradech. Na jeho smrt bezprostředně reagoval v odborném tisku („Divadlo“ a „Česká stráž“) například herec a spisovatel Rudolf Deyl starší a kritický divadelní i literární kritik, redaktor, překladatel, učitel a úředník Jindřich Vodák.

Jaroslav "krib" Lopour