František Salzer

František Salzer se narodil 30. srpna 1902 v Sušici u Klatov. V roce 1924 absolvoval pražskou Státní konzervatoř a už jako student stanul v souboru elévů pražského Národního divadla (1921 – 1924). Svoji první štaci nalezl v Olomouci, kde působil jako herec (1924 – 1930), režisér (1926 – 1930) a též i jako šéf činohry (1928 – 1930). Vrátil se do Prahy a stal se režisérem Divadla na Vinohradech (1930 – 1945), kdy v letech 1941 – 1945 stanul na postu šéfa jeho oddělené scény Divadla na Poříčí. Ihned po konci okupace se stal režisérem činohry Divadla 5. května (1945 – 1947) a do svého odchodu na odpočinek režisérem činohry Národního divadla v Praze (1. srpen 1947 – 31. srpen 1963).

Hostoval i v D 46 E. F. Buriana. Ve svých režiích se František Salzer zpočátku pokoušel o pohled expresionistický. Později se vypracoval k formě divadla, která působí na diváka všemi svými elementy (jako inspirovaný sovětským divadlem se účastnil v roce 1936 Všesvazové přehlídky v Moskvě). Rád režíroval básnické a poetické divadlo, pracující pouze s náznakem.

Ihned po okupaci tento svůj postup omezoval a zaměřoval se na myšlenky autora. Do Národního divadla přišel už jako vyzrálý a umělecký režisér, který se přiklonil k oficiálnímu politickému uměleckému proudu. České klasiky se snažil zbavit patosu a zcivilizovat herecké projevy. Přesto jeho další práce zůstávala v tápání mezi novými režijními prostředky. Nakonec zůstal už mimo moderní a nové styly režie.

Z divadelních režií si připomeňme: „Ulička odvahy", „Stříbrný vítr", „Hamlet", „Bílá nemoc", „Kulový král", „Loď dobré naděje", „Noci hněvu", „Večer tříkrálový", „Procitnutí jara", „Jak se vám líbí", „Zkrocení zlé ženy", „Cyrano z Bergeracu", „Křídový kruh", „Ženitba", „Pozdní láska", „Jánošík", „Kupec benátský", „Evžen Oněgin", „Hrátky s čertem" nebo „Král Lear". Při svých malých hereckých etudách se spoléhal na svůj znělý hlas (hlavně v rozhlase ve 30. letech) a ostře řezané rysy („Maryša", „Jan Žižka", „Gero"...).

Filmová dráha Františka Salzera (stejně jako u Aleše Podhorského) je skutečně malinkatá, ale přesto významná. Na začátku protektorátu stanul před filmovými kamerami jako herec, v úloze dobrodruha a zloděje Roberta v Kubáskově komedii MOŘSKÁ PANNA (1939) podle stejnojmenné divadelní hry Josefa Štolby.

Tento námět už předtím zpracoval režisér Josef Medeotti – Boháč ještě v němém období v roce 1926. Tato nepříliš šťastná zkušenost zapříčinila, že se tento umělec ve filmu objevil ještě jednou, a to naposledy, těsně po skončení protektorátu v prvním českém barevném filmu JAN ROHÁČ Z DUBÉ (1947) režiséra Vladimíra Borského na motivy divadelní hry Aloise Jiráska.

Sehrál zde kancléře císaře Zikmunda (Otto Čermák) Kašpara Šlika, jenž za svým pánem stojí v dobrých i špatných dobách. Společně s hercem Rudolfem Hrušínským se postavil i na obrácenou stranu kamery, když byl spolu s ním spolurežisérem parodie PANCHO SE ŽENÍ (1946), která byla roztočena ještě za protektorátu, ale dokončena a uvedena až po osvobození.

Salzer s největší pravděpodobností režíroval ty scény, ve kterých jeho kolega Hrušínský (autor námětu a scénáře) hrál (titulní úloha Pancho Danilly). Kromě Hrušínského si v komedii zahrál i Josef Kemr, Vlasta Matulová, Jindřich Plachta, Jarmila Májová, Eva Klenová, Saša Rašilov, Miloš Nedbal, František Kovářík, Ela Šárková apod.

Výrazně spolupracoval s rozhlasem jako režisér (např. „R. U. R.", „Hrátky s čertem", „Eugen Oněgin", „Bílá nemoc") a herec („Antarctica", „Lidská komedie", „Cikáni", „Ztracený obzor", „Tři mušketýři", „Bílá nemoc", „Učitel a žák", „Nezabiješ", „Příklady otců", „Pod jabloní", „Napoleon", „Abraham Lincoln", „Smrt Sokratova", „Bojovník se smrtí" apod.). Nadmíru důležitá byla jeho práce pedagogická: jako profesor na Státní konzervatoři v Praze (1941 – 1945) a profesor (a od roku 1958 děkan) katedry režie na pražské DAMU (1945 – 1974), kde vyučoval až do své smrti.

Mj. překládal divadelní hry („Ovečka chudých" či „Tlustý anděl z Rouenu"), psal teoretické články o divadle a angažoval se v organizační sféře českého divadelnictví, např. ve Svazu českého herectva i Svazu československých divadelních umělců. Ještě k doplnění je třeba uvést státní ocenění za režijní činnost: Národní cena (1940), titul Zasloužilého umělce (1958) a Řád práce (1962). František Salzer zemřel 23. prosince 1974 v Praze ve dvaasedmdesáti letech.

Jaroslav "krib" Lopour