Miloš J. Kohout

Tmavomodrý svět (2001)

• Výběr z poznámek v "deníčku" režiséra speciálních efektů Miloše J. Kohouta, zveřejněném v časopisu Cinema:
  - 6. dubna 1997: Schůzka s Honzou Svěrákem v klubu Mišmaš. Nedávno přiletěl se států s Oscarem a je při chuti. Chvilku se coural kolem kaše a pak mi prozradil, že dostal nápad na film o československých pilotech v Británii. Bylo zvláštní, jak to do toho podniku hezky zapadalo - dokonce tam měli takovou tu londýnskou červenou budku.
  - 17. června: Sešli jsme se s Honzou v kavárničce u Malostranského náměstí. Bylo nádherné počasí, v nedalekém kostele nádherně zpíval sbor a my jsme se v té kýčovité kulise předběžně dohodli na spolupráci. Honza mi už dřív přinesl scénář a teď se ptal, jestli jsem v něm našel něco, co se nedá natočit. Samozřejmě, že nenašel - když člověk logicky myslí, dá se natočit všechno.
  - 29. února 1998: Dneska jsem náhodou viděl pár záběrů z jednoho cizího filmu, který se teď u nás točí, a to je neuvěřitelný, co s tím provádějí. Měli herce na modré klíčovací ploše, ale protože to přeexponovali, modrá je teď příliš světlá a kluci od počítačů se nemají čeho chytit. Tihle "odborníci" za kamerou mě fascinují - myslí si, že jejich chyby jdou opravit v počítači. Nejdou! Natáčení trikových scén musí být dopředu pečlivě promyšlené a dokonale zrealizované, jinak je člověk v háji.
  - 19. ledna 2000: Byli jsme se podívat v jednom pražském studiu, které se Honzovi nabízí na postprodukci. Chlubili se, že za sebou mají zkušenosti s triky pro Američany. Na místě se pak ukázalo, že šlo o béčkové videofilmy. Byli hrozně sebejistí, a když nám pouštěli svoji práci, nadýmali se pýchou. Řekl jsem jim: "Pěkný... takovej lepší Playstation." Ztuhli a jak prý to myslím. Tak jsem vstal a přesně jim ukázal, kde mají jaké chyby... Pak jsem jim řekl, že takhle se triky dělat nedaj, a odešli jsme se rovnou dohodnout do UPP."
  - 22. února: Začínám vyrábět první scénu - jakoby autentický záběr fotokulometu z křídla letadla. Musí být hotový už v dubnu, ještě předtím, než Honza začne točit. Ten záběr si totiž sám zahraje, protože bude v jedné scéně s herci promítán na plátno.
  - 4. dubna: Udělali jsme projekci toho záběru z křídla a spousta lidí vůbec nepoznala, že je to trik - mysleli si, že je to skutečný archivní záběr! Kam ten svět spěje, když už ani sami filmaři nepoznají podvod...
  - 2. května: Navrhl jsem Honzovi, že si pro scénu, ve které vybuchuje vlak s cisternou benzinu, postavíme model 3:1 - a fakt ze železa. S tím by se dalo nádherně pracovat - po výbuchu by se to doopravdy zvedlo ze země (to benzinové výbuchy dělají). No paráda by to byla! Honza se na mě tak zvláštně podíval - v očích se mu odrážely ty peníze, co by to stálo - a klidně zašeptal: "Hollywoode, na to zapomeň!"
  - 7. června: Dneska jsme točili záběr, ve kterém z pohledu pilota proletíme plameny, když vybouchne cisterna s benzinem. Ty plameny by se daly udělat naživo v počítači, ale vždycky je lepší udělat naživo všechno, co se jenom dá. Takže jsem sedl s kameramanem do vrtulníku, že proletíme těsně nad výbuchem. Poprvé se to nepovedlo - když to bouchlo, byli jsme ještě moc daleko. On se totiž Honza strašně bál, že nás zabije, a nechal to odpálit moc brzy. Šel jsem k pyrotechnikům a řekl jim: "Až Honza řekne 'pal', ignorujte to. Spusťte to, až když uslyšíte anglický 'fire'." Takže jsme odstartovali znovu, já zařval 'fajr!' a dvěstěkilometrovou rychlostí jsme vletěli přímo do ohně. Nádhernej záběr!
  - 7. července: U té dnešní scény nouzového přistání se mi líbí, že lidi nebudou vůbec tušit, kde je podvod. Už včera jsem si totiž předtočil podklady - trávu, mraky na obloze, kouře, kupky sena, plašící se koně a podobně. Někdy koncem roku to všechno proženeme počítačem a budeme si s tím hrát jako se skládačkou. Vsadím se, že nikdo nepozná, že od Spitfiru létají falešné drny, natož pak že kupky sena jsou ve skutečnosti malinkaté a není to ani seno, ale kvůli perspektivě tenká stébla ze starých slamníků.
  - 12. srpna: Herci měli padla už před měsícem, ale já jsem teprve včera skončil s trikovejma dotáčkama. Kameraman Martin Šácha málem skončil taky. Byli jsme na Moravě a točili v osmi tisících metrech ze dvou letadel. Točím, točím, rozhlédnu se a koukám, že je nikde nevidím. Zeptám se svého pilota a ten ani netuší, kam se poděli. Martin mi pak říkal, že nás volali vysílačkou, ale my nic neslyšeli, a když jsme vysílali sami, nedostali jsme žádnou odpověď. Teprve po přistání jsme se dozvěděli, že Martinovi v těch osmi tisících metrech chcípnul motor. Šli dolů klouzavým letem a začali se připravovat na nouzák - jako Vojtíšek ve filmu. Naštěstí jim motor ve dvou tisících metrech znovu naskočil. To člověka zamrazí... teprve zpětně si uvědomuju, jaké to muselo tenkrát být. Asi bych byl jako stíhací pilot věčně podělaný strachy.
  - 11. listopadu: Už od září jsem v UPP a děláme na počítačích. Je to v podstatě mravenčí práce. Dáváme záběry dohromady jako skládačky - přidáváme mraky, kouře, dráhy střel, množíme letadla. Někdy je potřeba upravit i záběr, ve kterém sice není trik, ale naopak je tak perfektní, že vypadá uměle. To ho pak rozostříme nebo roztřeseme."
  - 9. února 2001: Zdánlivě nekonečná práce se blíží ke konci. Finální verze záběrů si každý týden vypalujeme na film a kontrolujeme je s Honzou v kině. Ani na sebekvalitnějším monitoru totiž nelze odhalit některé nedokonalosti, na plátně je ale vidět každá sebemenší chybička. Když je Honza spokojený, podepíše UPP předávací protokol, pokud se nám něco nelíbí, předělávám záběr v počítači tak dlouho, dokud není dokonalý. (...) Ještě se nám nestalo, že bychom se pohádali. Máme totiž dokonalou režii - když se neshodujeme, hodíme si korunou. (NIRO)