Bývalý student architektury Tomaso Sherman začal dlouhodobě spolupracovat s režisérem Giannim Serrou, s nímž pracoval jako asistent režie na hře Giorgia Manganelliho „Cassio governa a Cipro“ (1974) a na filmu Fortezze vuote - Umbria: una risposta politica alla follia. Poté pracoval jako scenárista filmů Il nero muove (1977), La ragazza di via Millelire (1980) a televizního seriálu Rai 2 Che fare?, za který získal v roce 1980 Flaianovu cenu.
V roce 1977 debutoval jako režisér televizním filmem È stato così, inspirovaným románem Natalie Ginzburg. Následovaly různé další televizní inscenace, soustředěné především mezi druhou polovinou 80. a začátkem 90. let, například Ho visto uccidere Ben Barka, Il diavolo nella bottiglia da Stevenson, La fuga del generale Roatta, Guglielmo Giannini, l'uomo qualunque, Rose (1986), Requiem per voce e pianoforte (1991).
Pro kina natočil Sherman dva filmy: Duetto (1981) s Patrizií De Clarou, která za roli Marie získala Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon, a Le cinque rose di Jennifer (1989) podle stejnojmenné divadelní hry Annibale Ruccelly. Sherman patří také mezi režiséry televizních seriálů Specchio palese, I ragazzi del muretto (Děti na zdi) či Incantesimo (1998). V divadle se podepsal pod režii her „Il perfecto amore“ a „Cime tempestose“, které napsal s Patrizií La Fonte.
Ajm "griph" Mýmr
