Shaike Ophir

Shaike Ophir byl uznávaný izraelský komik. Narodil se do umírněně zbožné rodiny (masorti) jako Ješajahu Goldstein, a to v Jeruzalémě, v Britském mandátu Palestina. V pestrém prostředí Jeruzaléma si osvojil jak jidiš a ladino, tak arabštinu. Jako mladistvému se mu podařilo narukovat do elitních vojenských jednotek Palmach (některé zdroje uvádějí, že mu bylo šestnáct, jiné dokonce čtrnáct let). Když v roce 1947 vznikl armádní umělecký soubor Čizbatron, stal se jeho součástí a hvězdou.

Rodiště na území budoucího Izraele a iniciativní služba vlasti sice dobře zapadají do profilu ideálního Izraelce, úzce spjatého s mladým státem, obzory Shaike Ophira byly nicméně širší. V letech 1950–1952 studoval ve Francii pantomimu u Étienna Decrouxe a snažil se tuto uměleckou disciplínu etablovat i v Izraeli založením pantomimického divadla pod záštitou divadla Ha-Kameri.

V polovině padesátých let se poprvé objevil ve filmu, nejprve v malé roli ve snímku Even al kol mayl (1955) a vzápětí ve výraznější úloze svérázného vojáka ve filmu Maase be-monit (1956), který je pokládán za průlom na poli izraelské komedie. Následně ale Shaike Ophir odešel sbírat zkušenosti do Spojených států a do Izraele se vrátil až začátkem šedesátých let. V šedesátých letech pak v Izraeli vystupoval v komických scénkách, v nichž s pomocí pantomimy a imitace ztvárnil rozmanitou škálu lidských typů. Některé jeho výstupy jsou pokládány za klasiku izraelské zábavy. Mimoto režíroval první pásma populárního izraelského komického tria Ha-gašaš ha-chiver.

Následně se vrátil k filmu. Celkem hrál ve 28 snímcích, ale nejoblíbenější jsou komedie, jejichž scenáristou i režisérem byl Ephraim Kishon: ve filmech Ervinka (1967) a Tealat Blaumilch (1969) nestojí postava policisty ztvárněná Ophirem přímo v popředí, ale v Ha-šoter Azulai (1970) se stává postavou ústřední a titulní. Příběh muže, který se cítí být předurčen k práci policisty navzdory všemu, zejména očekáváním nadřízených, má v Izraeli status kultovního filmu a uznání dosáhl i v zahraničí: v roce 1972 vyhrál Zlatý globus v kategorii nejlepší cizojazyčný film, byl nominován na Oscara a získal i další ocenění. Ophir hrál hlavní roli také v Kishonově filmu Ha-šual be-lul tarnegolot (1978), tento film však ve své době propadl. Shaike Ophir napsal scénář pro komedii Chameš meot elef šachor (1977). Sám film také režíroval.

Na konci sedmdesátých let a v letech osmdesátých popularita Shaike Ophira upadala, nakonec vystupoval veřejně pouze v televizních kurzech arabštiny. Shaike Ophir byl dvakrát ženatý a v obou manželstvích se narodil vždy jeden syn a jedna dcera, celkem tedy čtyři děti, včetně herečky Karin Ophir. Shaike Ophir byl silným kuřákem a zemřel v padesáti sedmi letech na rakovinu plic. Posmrtně začala jeho obliba postupně opět stoupat. Dokladem uznání je, že od roku 2004 se izraelská filmová cena jmenuje Ophir.

Markéta "Bilqis" Šebestová