Semjon Aranovič

Asi málokterý vojenský pilot sní o kariéře režiséra, Semjonu Aranoviči rozhodnutí opustit vzdušný prostor usnadnila letecká nehoda, z níž si odnesl zdravotní následky. Po ukončení studií na VGIKu v ateliéru Romana Karmena se uplatnil jako dokumentarista na studiu Lennaučfilm. Ačkoli posléze přechází i k hranému filmu, všechny jeho snímky si udržují charakter dokumentárního stylu, tehdy ještě v sovětském filmu ne zcela běžného.

Opravdový úspěch očekával Aranoviče až v osmdesátých letech, kdy podle scénáře manželů Světlany Karmality a (zakázaného) Alexeje Germana, jenž vycházel z prózy svého otce, natočil Torpedonoscy (Torpédové bombardéry, 1983). Válečný film prostý obvyklých klišé a patosu se soustředil na charaktery vojenských letců, kteří jsou kromě svého životu nebezpečného poslání především normálními lidmi toužícími žít v bezpečí a klidu svých rodin. Velkým kladem snímku bylo zejména citlivé použití autentických válečných záběrů organicky včleněných do příběhu.

Zahraniční uznání následovalo po účasti Roku psa (1994) na Berlinale, z něhož si odvezl Stříbrného medvěda za „nový pohled na osudy lidí v současném Rusku". Příběh radikálně odlišných bytostí, které naleznou lásku a (dočasný) klid až v mrtvé krajině radioaktivní zóny, vyvolával řadu asociací se Stalkerem (1979) i s Dopisy mrtvého (1986). Odlišuje ho ovšem důraz na realističnost děje i povah, jejíž naléhavost možná není tak metafyzická, ale o to bezprostřednější.

Při přípravě následujícího hraného filmu Agnus Dei režisér podlehl těžké chorobě. Z jeho dokumentární filmografie jsou pozoruhodné především snímky o konfliktu osobnosti a dějin, zpracovávající například odkaz Anny Achmatovové či Josifa Stalina.

Seminář ruských filmů