foto

Otakar Jeremiáš

  • nar. 17.10.1892
    Písek, Čechy, Rakousko-Uhersko
  • zem. 5.3.1962 (69 let)
    Praha, Československo
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Otakar Jeremiáš se narodil 17. října 1892 v Písku do rodiny skladatele a učitele Bohuslava Jeremiáše (1859 – 1918). Jeho starším bratrem byl hudební skladatel a klavírista Jaroslav Jeremiáš (1889 – 1919). Není proto divu, že i on pokračoval v rodinné tradici. Vystudoval píseckou reálku a hudební vzdělání krátce získával na otcově České matriční hudební škole v Českých Budějovicích (1906 – 1907), dále studoval na pražské Státní konzervatoři (1907 – 1909) varhany u Josefa Kličky, teorii a skladbu u Karla Steckera a soukromě violoncello u Jana Buriana. Kvůli účinkování v klavírním triu byl z konzervatoře vyloučen a soukromě studoval skladbu ještě u Vítězslava Nováka (1909 – 1910). 
V letech 1911 – 1913 pracoval jako violoncellista České filharmonie a jako klavírista Pražského tria. Pak učil na českobudějovické škole svého otce (1913 – 1918), kde se po smrti otce stal ředitelem (1918 až 1929). Během 20. let působil ojediněle i jako sbormistr, řídil pohostinsky operní a koncertní představení a získával zkušenosti jako dirigent. Po úspěšném uvedení jeho opery „Bratři Karamazovi“ na scéně Národního divadla (1928) se stal dirigentem a šéfem symfonického orchestru Radiojournalu (leden 1929 až květen 1945) a pohostinsky dirigoval v Národním divadle. Zbytek své umělecké dráhy spojil právě u pražského Národního divadla. Celý život se rád vracel do rodného Písku, kde byl taktéž pochován. 
Nejprve byl s Karlem Nedbalem a Jaroslavem Krombholcem členem užšího vedení umělecké správy opery ND (11. 6. 1945 – březen 1946) a šéfem opery (březen 1946 – 7. 7. 1947). Na popud ministra Jaroslava Stránského byl nahrazen Václavem Talichem, ale Zdeněk Nejedlý ho opět povolal do vedení opery (1. 3. 1948 – listopad 1949). 
Ovšem z další umělecké práce ho vyřadil těžký záchvat mrtvice, ochrnutí poloviny těla a upoutání na lůžko. Úředně byl zaměstnancem ND až do 31. října 1955, dál však byl předsedou uměleckého poradního sboru opery. Hlásil se ke smetanovské tradici, ale neopomněl na moderní výrazové prostředky, odmítal zásahy do autorského díla a stabilizoval poválečnou českou operu. 
Snažil se uvádět jak románská díla, i česká, tak i ruská a sovětská. Sám byl plodným skladatelem, složil opery („Bratři Karamazovi“, „Enšpígl“), melodramy („Romance o Karlu IV.“), kantáty („Vlčí stopa“, „Píseň o rodné zemi“), orchestrální („Jarní ouvertura“, „Chorální předehra“) a komorní („Fantasie na staročeské chorály“) díla, koncerty („Variace“, „Láska“, „Národu“), sbory („Ostrava“, „Před novým dnem“, „Zborov“, „Medynia Glogowska“), scénickou („Jánošík“, „Faust“, „Noc na Karlštejně“) a rozhlasovou („Valdštejn“, „Pan Twardowski“) hudbu. Dirigoval četné opery („Dalibor“, „Libuše“, „Boris Godunov“, „Šárka“, „Blaník“, „Psohlavci“, „Braniboři v Čechách“). Jeho ženou byla zpěvačka ND Marie Budíková (1904 – 1984). 
Od začátku 30. let také s různými přestávkami tvořil filmovou hudbu. Složil hudbu pro hrané filmy Josefa Kodíčka LOUPEŽNÍK (1931), Jana Svobody nedokončená VIKTORKA (1935), Nicolase Farkase PORT ARTUR (1936) – německá i francouzská verze, Holmana a Slavíčka ZBOROV (1938), Františka Čápa PRELUDIUM (1941), Vladimíra Borského PALIČOVA DCERA (1941) a první český barevný film JAN ROHÁČ Z DUBÉ (1947), pro který vlastní hudbu i sám nadirigoval, a naposledy K. M. Walló LÉTO (1948). 
Kvůli zdraví už pro film pracovat nemohl. Komponoval i pro filmové krátké a dokumentární projekty (REVOLUCE KRVE A DUCHA, PRAVDA VÍTĚZÍ, DŮVĚROU K MÍRU, NEPOKOŘENÁ atd.), u některých děl jen dirigoval hudbu (BOUŘE NAD TATRAMI, KVĚTY NA TATRÁCH, ROZHLAS VE FILMU II. nebo VLAST VÍTÁ). 
Uplatnil se i jako schopný organizátor (od 1928 člen České akademie věd, od 1949 předseda Svazu československých skladatelů, od 1950 předseda hudebního festivalu Pražské jaro, člen Společnosti Zdeňka Fibicha a Společnosti Otakara Ostrčila) a soukromý pedagog (Vít Nejedlý, Jan Hanuš, J. M. Burghauser, Jaroslav Doubrava a další). 
Psal i teoretické, vzpomínkové a historické články a příručky „Praktické pokyny k instrumentaci symfonického orchestru“ (1942) a „Praktické pokyny k dirigování“ (1943). Získal Národní cenu (1941) za hudbu k filmu PALIČOVA DCERA, titul Národního umělce (1950) a Řád republiky (1960). Hudební skladatel a dirigent Otakar Jeremiáš zemřel 5. března 1962 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti let. Jeho krátké období jako šéfa opery ND ovšem zůstalo torzem.

Jaroslav "krib" Lopour

Skladatelská filmografie

Fanoušci tvůrce

tvůrce nemá žádné fanoušky
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace