Slavný a velice inspirativní francouzský filmový režisér a dokumentarista. Byl synem anarchisty baskického původu Miguela Almereydy, který byl roku 1917 za záhadných okolností uškrcen ve vězení, kde se ocitl během první světové války pro své protiválečné postoje. O výchovu osiřelého Jeana se pak starali Almereydovi přátelé. Začal pracovat jako pomocník lázeňského fotografa v Nice, kde se brzy usadil, protože onemocněl tuberkulózou. Jeho zdraví zůstalo ovšem již navždy podlomeno. Roku 1929 se oženil s intelektuálkou ruského původu Elizabethou „Lydou“ Lozinskou, která mu později finančně pomáhala při realizaci jeho filmů. Vigo debutoval filmem NA SLOVÍČKO, NIZZO! (1930), osobitým, sociálně-kritickým dokumentem o životě na francouzské Riviéře. Následoval TARIS, ROI DE L'EAU (1932), technicky inovativní krátký dokument o slavném plavci Jeanu Tarisovi.
Vigovým hraným debutem je dnes už legendární středometrážní film TROJKA Z MRAVŮ (1933), v němž oživil vzpomínky na své neradostné dětství ve školních internátech (Vigovi se podobá hlavní hrdina Tabard). Film ukazuje stupňující se střety mezi studenty a nesmyslnou autoritou učitelů, kterou Vigo groteskně zesměšňuje třeba tím, že ředitele zobrazuje jako trpaslíka. Vigo zde využívá krutě realistických obrazů, které však zahaluje svou osobitou poezií. Film byl kvůli nelichotivému zobrazení výchovných metod a anarchistické revoltě ve Francii brzy zakázán a uvolněn do kin až v roce 1945. Trojka z mravů silně ovlivnila Francoise Truffauta při natáčení NIKDO MNE NEMÁ RÁD (1959) a Lindsaye Andersona v závěrečné bitvě ve filmu KDYBY (1968).
Ještě v témž roce začal natáčet podle scénáře Jeana Guinéeho svůj poslední a jediný celovečerní film ATALANTA (1934), příběh kapitána říční lodi a jeho mladé ženy, která znuděná každodenní jednotvárností života na lodi podléhá pokušení velkoměsta. Ve filmu se střídají realistické popisy a surrealistické výjevy a stejně jako ostatní Vigovy filmy obsahuje též sociální kritiku. Kvůli Vigově nemoci muselo být natáčení několikrát přerušeno. Navíc si brzký příchod zimy, která změnila ráz krajiny a do řeky přivedla ledové kry, vynutil množství nevysvětlitelných záběrů z podhledu. Tím ovšem Vigo zároveň docílil neopakovatelné filmové poezie. Společnost Gaumont ovšem nebyla s konečným Vigovým sestřihem spokojena a protože záhy zemřel, došlo k několikerému dalšímu sestříhání a změnám v hudební stopě. Film neměl úspěch a v 50. letech došlo ke snahám zrekonstruovat původní Vigovu verzi. Až v roce 1989 se s pomocí nově objevené, ještě autorizované kopie filmu, podařilo zrekonstruovat verzi, která se nejvíce blíží originálu. Dodnes se Atalanta umisťuje na předních místech v žebříčcích nejlepších filmů všech dob.
V roce 1934 po dlouhých zdravotních potížích zemřel devětadvacetiletý Jean Vigo na tuberkulózu. Z jeho pozůstalosti se dochovaly ještě plány natočit dokument o francouzském tenistovi Henrim Cochetovi a také o plochém písečném kraji Camargue v ústí řeky Rhony. U všech čtyř Vigových filmů stál za kamerou Boris Kaufman, bratr sovětského režiséra Dzigy Vertova, a jeho spolupráce se na konečné podobě Vigových filmů silně projevila. Filmy Jeana Viga byly znovuobjeveny až v 50. letech francouzskou novou vlnou, obdivovali je Jean-Luc Godard i Francois Truffaut. Svými hranými filmy se Jean Vigo stal jedním z otců francouzského poetického realismu.
Se svou ženou Lydou měl Vigo jedinou dceru Luce (1931), která se dříve angažovala ve filmových klubech a dnes se zabývá dílem svého otce, píše filmovou kritiku a je prezidentkou Asociace Ceny Jeana Viga založené roku 1951. Cena Jeana Viga je každoročně udělována především mladým režisérům za díla charakteristická nezávislostí ducha, kvalitou a originalitou. V letech 2005 a 2007 navštívila Luce Vigová Letní filmovou školu v Uherském Hradišti.
Ян "Iggy" Пиздец
