Miloš

K barevnému celovečernímu dokumentu Amerika očima Francouze nelze přistupovat jinak než opatrně a s rezervou. Ač režisér na začátku svého filmu vyjádřuje pohrdání amatérskými kameramany a fotografy, pro které pejorativně užívá termín "turisté", ani jeho výsledný film není ničím jiným než pouhou pohlednicí ze Spojených států a na charakteristiku celé země (vlastně poloviny kontinentu!) Reichenbachovi stačí celovečerní stopáž a pár bonmotů. Tím pádem nutně dochází ke zjednodušenému pohledu na zemi a film navíc o několik stupňů snížil nadabovaný komentář. Amerika očima Francouze se tak v řadě ohledů podobá televizní Cestománii, s tím rozdílem, že ji dalece překonává svou kamerou. Amerika očima Francouze možná na přelomu padesátých a šedesátých let byla osvěživým pohledem za západní hranice, pro dnešní publikum je však jen vyčpělým a místy bizarním dokumentem.

Těžko říci, jestli je vůbec Běžin luh rekonstrukcí, přesněji rekonstrukcí jakého řádu. Více než čimkoliv jiným je torzem, podle kterého si můžeme utvořit velmi povrchní představu o tom, jak by film pravděpodobně na diváka zapůsobil. Vzdor fotogeničnosti zachovalého materiálu je obtížné hovořit o uměleckých hodnotách v obvyklém slova smyslu - jisté je jen to, že se jedná o snímek, jenž doplňuje divácké povědomí o tom, jak se Ejzenštejn vyvíjel od filmů, v nichž ústředním hrdinou byly masy (Stávka, Křižník Potěmkin), přes filmy, ve kterých masy hrají svou roli, ale soustředí ve svém středu charakter jenž vyjadřuje třídní ideály všednosti (Generální linie) až po spektákly, kde je kladen kritický důraz na vůdce lidu (Alexandr Něvský, Ivan Hrozný). Běžin luh patří do druhé skupiny, tedy do blízkosti Generální linie. Hlavním hrdinou je mladý pionýr, který žije se svým otcem kulakem a alkoholikem, a během času mezi nimi dochází k nevyhnutelnému a krvavému střetu. Opět je tu tedy archetypální konflikt mezi "starým a novým", od něhož vedou asociace ke sváru Starého a Nového zákona (trestající otec a trpící syn), mezi stářím a mládím, minulostí a budoucností, (...). Ač v Běžinovu luhu nemůžeme obdivovat film jako dílo, které měl Ejzenštejn ve výsledku pod kontrolou, o to lépe vynikne jeho smysl pro společenský patos, který u jiných jeho filmů zůstává skryt pod nánosy špíny, odpudivosti, okázalostí a důslednou a vynalézavou montáží.

Z díla J. L. Godarda je patrné, že se nikdy nenaučil tak dobře natáčet jako se mu dařilo filmem o filmu přemýšlet. Improvizovaný Bláznivý Petříček rozhodně není divácky atraktivním filmem podle představ Sama Fullera (amerického režiséra a producenta, jenž má ve filmu krátký štěk), pro kterého je film akcí, vášní, bojem (...), jedním slovem vzrušením. J. L. Godard (stojíc již tehdy pouhý krůček od totálního šílenství) nás od začátku do konce zahlcuje kolážemi, kde přes sebe vášnivě kupí citování textů, obrazů, žánrů... a vzniklá nesmyslná a hravá dadaistická hříčka v nejneočekávanějších chvílích nechává strhnout fascinací násilím a sadismem, smutkem či náhlými emocionálními poryvy.

O filmu Il Divo nelze říci nic jiného než že je tak múzický, že stručně jej lze charakterizovat jedině jako monumentální a odvážný politický klip. Dvě hodiny kamera rozvláčně klouže v blízkosti politika Andreottiho anebo těká ve flashbacích do sedmdesátých let až devadesátých let. Sorrentino se nesnažil rozmotávat nepřehlednou italskou politickou scénu a ani zjednodušovat rozporuplnou osobu Giulia Andreottiho, jen nám nabídl několik základních vodítek, abychom se v jeho filmu úplně neztratili. A i pokud jsme se ztráceli, mohli jsme se nechat unášet výjimečnou filmařskou vizualitou.

1. série *****

Cesta situovaná do postapokalyptické budoucnosti, je ponurá jen zdánlivě. Od násilí, děsů a deprese, které je obsažené v chování lidských hyen i v umírající krajině, nenápadně směřuje k nepatetickému hledání (a dokonce nalézání) morálních hodnot, jež jsme zvyklí nazývat lidstvím.

Špatný vlak vás může dovézt na správné nádraží - a někdy ve správném kině skončíte na špatném filmu.

"Mám ho zastřelit?" - "Ne, stejně bys netrefila. Hoď po něm radši bombu." Snad nikomu se nepodařilo tak brutálně znásilnit americkou kulturu jako Němcům. Šestá "cottonovka" od Haralda Reinla "Dynamit v zeleném" překračuje horizont gangsterky směrem k parodii a lze ji mj. vnímat jako pokračování německé cesty za pomstou hollywoodské kinematografii (kterou v současnosti čím dál úspěšněji zevnitř dovršuje Roland Emmerich).

Filmový kroužek při Domě osvěty v Třešti natočil barevný film o masopustní veselici v Mrákotíně. Pracovníci domu osvěty ho budou promítat v obcích při zájezdech s filmem. A další plány kroužku? Zaměří se na natáčení snímků z umělecké výroby na Třešťsku, na pracovní úsilí družstevníků ve žních a jiných špičkových pracích a chce vytvořit film z oslav 600 let trvání Třeště. Tyto snímky se současně stanou dokumentem o budování socialismu v okrese.

Filmy Sergeje Ejzenštejna se snad vždy pohybovaly od extrému k extrému, mezi "starým a novým" (jak zní překlad originálního názvu filmu). I v Generální linii jsme provokováni scénami mentální tuposti, zvířeckosti, rozkladu, špíny a krve v kontrastu k naleštěným strojům a k systémům, které lidské masy semelou při naplňování vize nového člověka - komunisty. Nezapomenutelné obrazy sevřené mistrnou montáží, kterými proráží sublimace výtrysků a výbuchů sexuální energie, povyšují dílo nad prvoplánovou politickou agitku v agresivní vizi modernity.