lera ivanova

Co je scénář Urgy? Anekdota o tom, jak vinou zákonu o počtu dětí nemohli dva manželé uprostřed stepí Vnitřního Mongolska mít plnohodnotný milostný život, muž to nevydržel a vydal se do města za potřebným nákupem. Je možné postavět umělecky hluboký scénář na nevznešené historce o preservativech? Lze vykřesat poezii z látky do vulgárna prozaické? Tisíckrát ano, ukázalo se. Film je citlivý, romantický, moudrý. Kupříkladu mě dojímalo, když žena uklidňovala šokovaného manžela, že ochrana je vlastně bežná věc; navrhovala, aby si pořídil i televizi, ať není zaostalý a pozná něco z moderního městského života... Dojímala mě dějová neuspěchanost filmu – abyste si představili míru této neuspěchanosti, budiž prozrazeno, že scénář sto deseti minut byl dlouhý dvanáct stránek. A kdyby mě nedojal závěr, nebyl by to Michalkov. Ideovou páteří filmu je zamyšlení se nad domovinou, rodovou pamětí, které se line krajinou a sny, dilematy, rozhovory hlavních postav. Scenáristická spolupráce Michalkova se živým klasikem Rustamem Ibragimbekovym.

Naposledy tu Michalkov natočil scénář, který napsal společně s Alexandrem Adabašjanem. Podruhé Čechov a podruhé se vším všudy: nesmyslnost, trapnost, pasivita postav, zakopávajících o každou přirozenou součást života jako o nečekanou překážku. Vynalézavost, artističnost hlavního hrdiny Romana se utrácí na lži milenkám a předvádění se před okolím, které jej má za prázdné místo – tak třeba tato linie vedla k mnoha hezkým scénám. Přiznám se však, že jsem měla potíže s tím, abych film pojala jako celek. Buď mi něco unikalo, nebo je scénář nehutný a rozlezlý. Posledních přibližně pětadvacet minut se ale blíží genialitě, emocionálně uchvacuje, Marcello Mastroianni najednou předvádí kousky, a závěru příběhu vzdávám hold za to, že byl natolik zbaven předvídatelnosti, nakolik to jen v této situaci šlo.

S pomocí režiséra filmu a Ramiza Fatalieva převedla Sofija Prokofjeva na plátno svoji divadelní hru pro dva herce. Prvních devět desetin filmu: totální nic. Úžasná kamera, ač je v rukou Pavla Lebeševa a ač ovládá komorní prostor virtuozně, nudí a nudí a nudí, když není znásobena nějakým obsahem. Z telenovelní zápletky nelze vykřesat překvapení, city ani myšlenky. Dialogy toho stylu, jakým komunikovali tito dva rozvedení manželé, jsou nesmírně únavné na poslech – lidé sedí nad šálkem čaje a hrají si na psychology, donekonečna se hádají a „řeší vztahy“: proč se kdo s kým rozvedl, kdo se ke komu hodí, kdo v mládí udělal jakou chybu, co si o kom kdo „doopravdy myslí"… Kolem dvou hlavních hrdinů padaly sklenice a papíry, rozhazovaly se věci, a souznějící zmatek nastával i v hlavách dvou postav, v mé hlavě se však neměnilo nic. Až přišlo posledních deset minut filmu. A to bylo typicky michalkovské, k slzám jímavé a pravdy života se dotýkající, jednoduše dobře napsané vyvrcholení příběhu. Ona se během těchto minut z milé, přizpůsobivé, smířené, šedé ženy dojímavým a zároveň přirozeně-pravděpodobným způsobem transformuje do skutečné, moudré, něžné. On během těchto minut prochází cestu od zlosti, podlosti, odpornosti, k zoufalosti tajně nešťastného člověka. A ze zdlouhavého kusu života se v posledních deseti minutách nakonec přece jen stává „kousek dortu“.

Příběh je typický pro tvorbu scénáristy Viktora Merežka, zato pro režiséra Michalkova málo charakteristický – umístěním do současnosti, žánrem skoro komediálním. Scénáristovi nejde nic vytknout, psal o tom, co znal. Mimojiné proto, že hlavní hrdince prototypem posloužila scénáristova tchýně. Tato postava, Maria Konovalova, je tak dobře napsaná, tolik silných momentů pro sebe má, že v prvních pěti minutách do sebe zamiluje a už nepustí. A i kdyby Nonna Mordjukova nebyla velká herečka, její repliky by udělaly práci za ni. Excentričnost Marie není samoúčelná, vyrůstá z upřímnosti, a takové postavy jsou vždy vděčné: divák se na každou další její scénu těší, protože si říká – co za kousek asi provede tentokrát -, a přitom vlastně dobře ví a předem cítí, jak asi se bude Maria pokaždé chovat: bezprostředně, od srdce a v souladu s vlastní představou o správnosti. Jako celek je pro mne film o ztrátě zdravého mezilidského kontaktu a lidech jako Maria Konovalova, neumějících nepřekonávat uměle postavené zdi neupřímnosti. Zeširoka podaný generation gap. Co se týče herců, pobavil mě Oleg Menšikov: zatoulá se do filmu asi na tři minuty, v naprosto nečekanou chvíli předvede svůj firemní pohled a la obětní beránek a pak zmizí beze stopy. Kdo se mi ale (kromě samozřejmého Jurije Bogatyrjova) herecky líbil, byla Světlana Krjučkova v roli velkoměstské dcery, při každé její scéně jsem si říkala – přesně, kolik takovýchto vdaných ženštin žijících bez kapky tvořivosti znám! Má duši produktu své doby, což je krásně vystiženo obrazem – její schopností k vůli trendu nosit brýle, přestože má ideální zrak a obručky zesměšňují její tvář. Film příliš neestetizuje prostředí kolem nás, což porovnáním s ostatními Michalkovovými filmy pěkně zklame, ale pouze kvůli panelákově ledabylé vizuální stránce nemám to srdce ubrat filmu byť jedinou hvězdičku.

Jak zfilmovat klasický román devatenáctého století? Adabašjan a Michalkov navrhují: 1) Když jsme dějově ve druhé polovině XIX. století, budeme tam i vizuálně. Každý druhý záběr připomíná malby Repina nebo Něstěrova. 2) Pro pár desítek klíčových odstavců, které by bylo prekérní filmovat, si seženeme herce s příjemným témbrem, který nám je do nějakých hezkých záběrů přečte. – Proti této části receptu bych se ohradila. 3) Z celého románově hlubokého popisu hlavní postavy se chytíme jedné vlastnosti. Třeba infantility Oblomova. Nevynechávat dlouhé pasáže jeho vzpomínek na dětství, nafilmovat je jako tragikomické sny o zoufale ospalém království, kterým panství Oblomovových rodičů bylo, sny, které se mu zdají v dospělosti za jeho osmnáctihodinového spánku. Scénář každou epizodou odhaluje, že pětatřicetiletý Oblomov je vlastně děcko, které dosud nebylo schopno přejít od snění, plánů a prázdných slov k jednání, reálnému životu. Je v tom jeho slabost, nezodpovědnost, neschopnost, ale i důvod, proč je snadné jej poučovat a vést a těžké se na něj zlobit; proč vyvolává trpělivé sympatie a oddanost hned v několika lidech, stává se centrem jejich života – jako miminko, o které je stále třeba pečovat a které je neodolatelné mimojiné svou bezbranností. Když se Oblomov chová zle, egoisticky, nevděčně, vyděračně – nelze to soudit jako dospělou zlost, jsou to neuvědomělé chyby a egoismus dítěte. Daný návod na zfilmování Gončarova docela funguje. Vrcholné momenty filmu: nápaditě napsaná scéna seznámení Oblomova s Olgou a jako vždy skvělý Jurij Bogatyrjov, zde v roli Štolce.

Scénář napsal Michalkov opět s Adabašjanem, tentokrát podle divadelní hry Alexandra Volodina. Nevím, jak je to možné, nechápu úplně všechny mechanismy, ale ten příběh není nic jiného než citlivá, nádherně čirá pravda. Je klidně možné, že zásluha není tolik ve scénáři jako v režii – Pět večerů slouží za vzorovou ukázku režie chápané jako vytváření atmosféry mezilidských vazeb. Film nekřičí, je tichý, nenápadný, ale napnutý jako struna od začátku do konce. Ničemu neučí, nic netvrdí, a přesto dokáže být dílem, které – mne osobně – čistě ve vnímání života a lidských vztahů změnilo – myslím, že k lepšímu. Fenomén sám o sobě je píseň Drolečka (Guby okajannyja se snad jmenuje oficiálně). Jak to jen popsat... Opravdu dobré lidové písničky díky síle svého „stáří“ v sobě většinou nesou cosi obecně lidského, co platilo i o našich prapředcích, v tom je jejich jímavost a kouzlo. No, a tato Drolečka, ani trochu lidová, uměle složená, pro potřeby daného filmu, a míněná spíše jako parodie na lidovky, záhadným způsobem dokáže vystihnout to cosi – ještě silněji a lépe než písně původní.

Jednou v sedmdesátých letech se Nikita Michalkov a Alexandr Adabašjan rozhodli uchýlit kamsi do přírody, kde dlouho četli, studovali, rozebírali jen a pouze Čechova: vše, co kdy napsal, nedopsal, popsal, a co bylo napsáno o něm. Výsledkem byl scénář, který kromě kusu dějové kostry hry Platonov (neboli Hry bez názvu) do sebe nasákl náladu a drobnosti a citáty nejméně dvaceti dalších Čechovových povídek a her, například z Učitele slovesnosti nápad s karetní hrou na „osud“, z krátké povídky V usedlosti postavu hlupáka řečnícího o podřazenosti neurozených lidí, další detaily ze Tří roků, Mého života, a dokonce fráze ze spisovatelových zápisníků. Hlavní hrdinové filmu, jak se sluší a patří na čechovské postavy, jsou představiteli ruské inteligence, žijí absurdně prázdně a donekonečna mluví o životních možnostech, kterých nevyužili; v jejich zábavě znějí falešné notky a každá událost končí trapně. A, dle všeho, zobrazení takovéto zoufalé existence provádělo bolestnou paralelu se životy mnohých scénáristových současníků. S tímto i pozdějším „italským“ Michalkovovým zfilmováním čechovské látky mám stejný problém: říct, že to nejsou chytré a skvěle natočené filmy, by byla lež, ale kochat se jimi nemůžu, protože mi... duševně nesedne čechovskost. Oba filmy vystihují, nakolik ten chytrý a talentovaný doktor Čechov neměl rád ani své postavy, ani lidi, ani život jako takový.

Ve filmu chtěl Michalkov zachytit náladu období, během kterého se hroutí celý jeden svět a přichází nový. Starý svět je stále ještě zábavný a čilý, dle slov jedné postavy je jako „dětský pokojík, takový celý růžový“, ale už si nemůže nepřiznat, že umírá. Scénář sice nenapsal Michalkov, nýbrž jeho – filmově tolik odlišný! – bratr Andrej Končalovskij, spolu s Friedrichem Gorensteinem, a přesto dopadl jako film typický michalkovský – už jenom tím, že předkládá onen skomírající svět carského Ruska jako harmonii, kterou jsme ztratili, protože přišli zatracení bolševici. Ne náhodou takovýto idealizovaný pohled na carskou minulost, tolik pochopitelný a přirozený jakožto reakci na neútulnou zmatenou dobu devadesátých postsovětských let, opět potkáte v Urze a v Lazebníkovi. Kromě toho je ale Otrokyně lásky samozřejmě filmem o dělání filmů – což mně přijde jako nevyhnutelně slibný nápad. Tady jde navíc o hyperslibnou éru němého filmu. Centrem příběhu je herecká hvězda Olga Vozněsenskaja (prototyp – Věra Cholodnaja). Její jemné, mírně nepřirozené manýry à la němý film, její hru na vytříbený život přejaly nejen další postavy – samotný děj je jako ona, rafinovaný, melodramatický. Ne příliš hluboký a místy na efekt. Proto čtyři hvězdičky. Nenacházím sice důvod, proč tento film vidět ve svém životě potřetí, ale těm, kdo snímek neviděl ještě nikdy, to jedno zhlédnutí doporučuju. Uvidíte profesionálně natočený, příjemný lehký snímek, po kterém zůstane příjemný lehký smutek.

Původně to byla povídka s neuvěřitelným názvem Rudé zlato. Pak z ní autoři Eduard Volodarskij a Nikita Michalkov udělali inkriminovaný scénář, a už z porovnání názvů je vidět, že posunuli jádro příběhu od action k pocitové až filosofické rovině. Formální vyjádření detektivně-rvačkového děje je vlastně dosti skoupé. V čem si záběry naopak libují, jsou emoce, které pětice kamarádů z vojny prociťuje – jejich touha po míru, po spravedlivějším světě, jež nabourá o život, který nastává po konci občanské války. Jednoznačně je ukázána ubíjející kancelářská práce, pro kterou většina těchto kamarádů není stavěna. S historkou kolem ukradeného zlata pak přichází něco ještě horšího – nedůvěra, zrady a úmrtí – které film odkrývá s větší naléhavostí než pátrání po pachateli. A všechny nitě minulosti, naděje, bratrství, se sbíhají do postavy Jegora Šilova, do jeho neuvěřitelné opravdovosti, která se tyčí nad celým filmem. Postava je napsána tak, aby táhla každou scénu, ve které se objeví. Mimochodem, tento film-ódu skutečnému přátelství natočila také parta přátel, mladých filmařů, zamilovaných do filmu a v podstatě si postmoderně hrajících na western po východním způsobu. Sympatickou potřebu mladého Nikity Michalkova ukázat na svém prvním celovečerňáku, co všechno v něm je, cítíte z každého záběru. Za pomoci geniálního – a počínaje tímto filmem svého dvorního – kameramana Pavla Lebeševa dosáhl takové vizuální stylovosti, které se nemohu nabažit už pět let. Některé silné momenty: na zasedání, po slovech „A Jegor Šilov, to je…“ – ty pohledy přátel, výmluvnější než všechno žvanění… Hyperaktivní a nebezpečně plný života Andrej Zabělin konečně může „do akce“… A slavná pronikavá melodie na trubku jako koncentrát onoho pravého přátelství…

Ázerbájdžánský všeuměl Rustam Imbragimbekov přepracoval svoji povídku do scénáře pro diplomku Nikity Michalkova. Tenhle příběh, jak se mi zdá, dobře sedne samotné podstatě krátkého filmu – velmi rychle se dějově vyvíjí, a je fragmentární, přičemž každý úsek je téměř kontrastně odlišný od předcházejícího, čímž získáváte pocit, že film, co se týče svého obsahu, trvá déle než faktických třicet minut. Všechny úseky pak slepuje dohromady neokázalá poezie „ze života“. Hlavní postava je víc sympatická než originální, a přesto si troufnu tvrdit, že mezi všemi proslavenými long-métrage rolemi Sergeje Nikonenka je tato rolička vrchol jeho tvorby. Víc se z krátkometráže snad ani nedá vyždímat! Zajímavé je dát si tento film jako aperitiv před těmi pozdějšími Michalkovovými pracemi, které také porovnávají chování lidí za supertěžkých podmínek války.