wylda

Tento snímek natočil před více než padesáti lety legendární švédský režisér Ingmar Bergman. Toto drama se zabývá dvěma velkými otázkami a to existencí Boha a všudypřítomnou smrtí. Vidíme zde prvky fantasy. Je tu výborná personifikace smrti, která nepůsobí nikterak infantilně jako v pohádkách typu Dařbuján a Pandrhola ani hrůzostrašně jako nějaký kostlivec. Holá hlava Bengt Ekerota přikrytá kápí vytváří dojem neúprosného smrťáka, jenž vykonává svou práci zodpovědně. Hodně postav zde přemítá o existenci Boha. Je zde hodně náboženských úvah i odkazů na Bibli. Například samotný název je ze Zjevení svatého Jana. To je právě citováno ve strhujícím závěru. Nápad s hrou šachů o život mi přišel velmi zajímavý. Rytíř Antonius Block se smrtí v této hře soupeří a podaří se mu si o nějaký čas prodloužit život. Vrací se z války zemí, níž zmítá mor. Tedy klasický středověký jev. Působil dojmem nebojácného hrdiny, jehož jen tak něco nerozhodí. Přesto v průběhu partie divák může pozorovat, jak se na něm podepisuje boj se smrtí. Dále je tu jakási kritika umělců ve formě ustrkování a zesměšňování kejklířů a divadelníků. Ti to měli ve středověku ještě těžší než dnes. Je to známá lidská nevděčnost napříč staletími, když vystupují na náměstích tak jim aplaudují a při setkání v krčmě jimi opovrhují. Přestože jsem absolvoval jeden semestr švédštiny, tak jsem ve filmu originálu moc nerozuměl. Herci mluvili hodně rychle. Přesto se mi zvukomalebnost tohoto jazyka líbila a k filmu s tématikou středověku se hodila. Jsem rád za černobílou formu snímku. Pomáhala lépe vytvořit ponurou atmosféru, kde na každém rohu číhá smrt. Při barevném provedení by to asi nebylo ono. Celkově film hodnotím jako hodně povedený. Dokázal vystihnout vše, co mi asociuje středověk. Tedy udatné rytíře, krásné dámy, mor, války, potulné kejklíře i duchovní stránku bytí, která tenkrát byly více promítána do každodenního života, kdy tu o Bohu postavy často hovoří.

Tento přes osmdesát let starý snímek nám zachycuje osudy několika lidí na pozadí americké občanské války. Přímo z válečné vřavy tu ovšem žádný záběr není. Na dobu vzniku se jedná o něco neskutečného. Když jej srovnám například s díly točenými v té době u nás, nemohu uvěřit datu dotočení. Jednalo se o jeden z prvních barevných filmů. Zaslouženě také získal osm Oscarů a na pět byl nominován. Vidíme různé romantické zkazky Scarlett O´Harové, které ji dovedou až do náruče bohatého elegána Rhetta Butlera. Ani s ním však Scarlett není úplně šťastná. Nemůže se zbavit staré lásky k Ashlymu. Když si uvědomí, že miluje pouze Rhetta, tak paradoxně on už její city neopětuje. Její největší životní láskou je země Tara, ve které žije. Pro ní i její obyvatele se dokáže obětovat a tvrdě pracovat. Obdivuhodně statečně dokáže nést útrapy, které ji život přináší, jako třeba výše zmíněné citové, tak i těžký život v zemi zničené válkou. Překoná i smrt dítěte. Je celkem protikladnou postavou. Dokáže být něžná i bezcitná, pracující i pohodlná, obětavá i sobecká. Můžeme říci, že na ni určitě nesedí spojení jednoduchá holka. Titulní dvojici mistrně zahráli Clark Gable a Vivien Leighová. Na filmových plakátech tvoří charismatický a k sobě se hodící pár. Což se nakonec ukazuje i ve filmu. Jedinou výtkou může být to, že nám válečné události film ukazuje jen z jedné strany, podle mě z té horší. Ukazuje to Yenkyee jako veliké zlo, které jim ničí jejich milovanou zemi a zabíjí jejich muže. Naopak Jižany vyobrazuje jako džentlmeny bojující za dobrou věc. Přestože má adaptace románu Margaret Mitchell skoro čtyři hodiny, tak jsem se u něj nenudil. Jeho stopáž mi přijde tedy akorát. Nejedná se tu tady jako u jiných o zbytečné natahování či nadbytečné pasáže. Dnes by zajisté takovýto film šel do kin jako dva „party“.

Hitchcockův němý debut v kombinaci s koncertem kapely Carnem. Skvělý zážitek, který nabídla letošní LFŠ.