Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Pohádka

Recenze (16)

plakát

A los que aman (1998) 

Romanticismo puro y duro... Film je velice komorní, zápletka jednoduchá, retrospektivní vyprávění plyne zvolna a jen postupně odhaluje jednotlivé klíčové momenty příběhu. Atmosféra filmu je celá jaksi delikátní, jemná, umírněná, žádné divoké emoce, vyhrocené situace, hlasité hádky, nic podobného, všechno je jakoby přikryto pod pokličkou, i když emoce tu rozhodně jsou, a to intenzivní, díky dobrému scénáři a slušným hereckým výkonům je výborně patrné, co postavy prožívají, jak trpí, jaké jsou mezi nimi vztahy a konflikty. Atmosféru podtrhuje nepříliš výrazná, ale pěkná a příjemná hudba, která s příběhem dokonale souzní, a nádherné záběry na krajinu, mraky, scenérie zahalené mlhou... Myslím, že působit na divákovy pocity a nějakým způsobem jím pohnout je tady přímo tvůrčí záměr, který na romantické povahy bude určitě fungovat. Musím ale přiznat, že na mě to občas bylo trochu moc sladkobolné, tak nějak bezvýchodně beznadějné a sentimentální – což samo o sobě není důvod ke kritice, ale vzhledem k té míře a k tomu, že se to táhlo celým filmem, to člověka po chvíli může začít trochu otravovat, navíc ta určitá staromódnost celého zpracování... Jeden má pocit, že podobných romantických filmů jsou stovky a začne se podivovat nad oním nadšeným přijetím, kterého se filmu dostalo ve Španělsku i jinde. Je nejspíš potřeba být k filmu v tom správném rozpoložení, ve kterém jsem asi zrovna nebyl. Proto to trochu rozpačité hodnocení.

plakát

Bathory (2008) 

Už několik let cítím podivnou potřebu se tohoto nedoceněného filmu zastat. Myslím, že se zde zase jednou projevuje dvojí metr, se kterým mnozí zdejší uživatelé přistupují k českým a slovenským filmům. Jistě, nepopírám mnohé technické a formální nedostatky (ten zvláštní střih ke konci filmu je opravdu matoucí, člověk pomalu neví, co se děje; postavy mnichů atd). Bitevní scény mohou být možná v rámci žánrových konvencí podprůměrné, ale mně tedy celkový dojem z filmu rozhodně nezkazily a ruku na srdce - jak víme, že ony velké slavné bitvy nevypadaly třeba i nějak takhle? Jsme příliš zvyklí na choreograficky vyumělkované filmové výjevy se spoustou efektů, zpomalené záběry atd., ale takové filmařské "lahůdky" mají s realitou často pramálo společného, když už se tu tolik uživatelů pohoršuje nad jejich věrohodností. Kromě toho o bitvy v tomto filmu skutečně nejde. Kdyby chtěl Jakubisko natočit film o Ferenci Nádasdym, byla by to jiná. Výtky mluvící o tom, že je film historicky nepřesný, nebo stížnosti na to, že film nevykresluje hraběnku jako krvavého psychopata, ty nemá cenu ani komentovat, jde tak jako tak o legendu. Výhrady k dějové výstavbě filmu taky nesdílím, vzhledem k velké časové šíři příběhu mi rozdělení na 3 části, zaměřené na jednotlivé aktéry, a víceméně výběrové vyprávění "kapitol ze života" jisté osobnosti vůbec nevadilo. Dále nechápu, jak může tak málo z mého pohledu celkem fundovaných uživatelů přiznat filmu některé kvality, které jsou ve spoustě českých a slovenských (ale i evropských!) filmů v dnešní době poměrně řídké a které z filmu dělají velmi zajímavé dílo evropské úrovně, to se nebojím napsat. Především je to kamera F. A. Brabce (mám slabost už od Kytice), výborné exteriéry (Telč, Velké Losiny, Točník...), vymazlené kostýmy, výprava a fakt úchvatná hudba, stejně jako často zmiňovaná Anna Friel jako hraběnka Báthory, za jejím výkonem je vidět velká práce (kam jsi dal, Český lve, oči!). Celkově audiovizuální stránka táhne moje hodnocení hodně vysoko, přispívá totiž k výrazné a podmanivé atmosféře celého snímku. Bathory je prostě něco mezi historickým filmem, legendou (lehce fantasy, chcete-li) a vztahovým dramatem, pro mě konkrétně pak alternativní pohled na život a trápení jedné šlechtičny v jisté době. Nálepka "historický velkofilm" je zkrátka marketing, i když proč ne, velkofilm to skutečně je. Sečteno a podtrženo, s hodnocením nemůžu jít níž ani o hvězdičku, zvlášť když se vrátím k onomu výše zmiňovanému dvojímu metru a srovnám například hodnocení Bathory s hodnocením jiných, jistě historicky "věrnějších" a scénáristicky "propracovanějších", historických velkofilmů typu 300: Bitva u Thermopyl apod. Come on, people...

plakát

Děti Arbata (2004) (seriál) 

Opravdu vřele všem tento seriál doporučuju. Knižní předlohu jsem (zatím) nečetl, nemůžu proto srovnávat, ale o to příjemněji mě seriál překvapil a jsem moc rád, že se podobná díla v Rusku filmují. Celkem patnáct sérií vypráví o mladé generaci dospívající v hrůzných 30. letech, kdy Stalinův teror dosahoval svého vrcholu (léta 1934-1943, tedy doba tzv. Velké čistky a moskevských procesů, pokračující kolektivizace, ježovštiny, Velké vlastenecké války, hladomorů apod.). Seriál není nějaká rozsáhlá dokumentární historická freska (i když historicky je rozhodně zajímavý, nepochybně i pro českého diváka!), pozornost je zaměřena hlavně na „obyčejné lidi" a jejich mnohdy vážně těžké životní osudy. Fiktivní postavy se střídají se skutečnými (Stalin, Ježov, Berija...), můžeme zhlédnout scény z kremelských kanceláří, sibiřského venkova, plného politických vyhnanců, a přičichneme k atmosféře moskevských komunálek. Vynikající jsou hlavně herecké výkony všech protagonistů, které jsou velmi civilní a autentické, s postavami jsem se opravdu velmi rychle sžil. Atmosféra postupem času graduje, stává se díl od dílu temnější, závažnější a „hutnější". Obecně to pro mě byl jeden z nejkvalitnějších ruských seriálů, které jsem měl možnost vidět, docela se při dnešním pohledu na ruskou televizi divím, že něco takového mohlo v roce 2004 běžet na federálním kanálu... Myslím, že zrovna u takových kusů, jako je tento, by české kanály neprohloupily, kdyby seriál zakoupily. Poučné, napínavé, strhující a velmi dobře zahrané.

plakát

Díra (2019) 

Po zhlédnutí tohoto (na ČSFD podle mě dost přeceněného) filmu jsem byl naštvaný, že jsem takhle prvoplánově nechutným a nepříjemným filmem strávil víc než půldruhé hodiny času. Ne že by výchozí námět nebyl zajímavý a herecké výkony nebyly kvalitní, ale jak už napsala řada lidí přede mnou, závěr byl neskutečně odfláknutý a celé to bylo takové povrchní a nedotažené. Forma byla navíc tak nechutná a brutalita tak vygradovaná, že člověka na konci skoro úplně otupí. Až jsem si říkal, jestli celé to "poselství" o boji za trochu lidskosti a solidarity nebyla jen rádoby bohulibá záminka pro to, aby tvůrci mohli dát na plátně průchod svým nejzvrhlejším a nejperverznějším fantaziím. "Provokovat" a "šokovat" diváka tímhle brutálně-hororovým způsobem, když přitom ani ve výsledku nemám co podstatného a zásadního sdělit, mě prostě fakt odpuzuje. Asi jsem holt neměl očekávat vězeňský psycho-thriller a líp vědět, do čeho jdu. No, poučení pro příště...

plakát

Ispansi! (2010) 

„Musela jsi strašně trpět... žít mezi komunisty, bolševiky, lidmi z jiné třídy, bez svého náboženství." - „Ano, trpěla jsem. Ale ne protože jsem byla lepší katolička nebo lepší Španělka než ostatní. Trpěla jsem, protože jsem měla rodinu, které jsem se nemohla svěřit, že jsem vášnivě milovala jednoho muže. Trpěla jsem, protože jsem měla náboženství, které mě za moji lásku trestalo. A protože jsem součástí země, ve které bratr zabíjí bratra, a součástí světa, který je schopný v jedné jediné válce zabít 60 milionů lidí, mezi nimi i toho, koho jsem na celém světě nejvíc milovala." - „Takový je život." - „Ne, to není, copak to nechápeš? Ten život utváříme my sami a dějinám dávají podobu naše vlastní činy." Velmi zajímavý film o lidech žijících v šíleně zideologizované době, kromě jiného v době španělské občanské války a druhé světové války. Vlastní rodinou zatracená svobodná matka, pocházеjící z falangistické rodiny, zatížené konvencemi, bigotností a nenávistí k Republice. Na druhé straně je tu republikán, hájící ideály komunismu. Ideologicky naprosto nesmiřitelní, ale se stejným cílem, spojeni soucitem a utrpením vlastního národa. Podobných válečných filmů bylo už natočeno nemálo, tento mě ale zaujal mj. tím, že se dotýká ne úplně známých a nepříliš často diskutovaných témat, jako jsou španělští republikánští uprchlíci a etnické nucené deportace v SSSR. Film je podle mě dobře napsaný, dobře zahraný a pěkně výpravně natočený. Podobné filmy si vždycky rád pustím.

plakát

Jen ďábel nemá naději (2020) 

Neuvěřitelný příběh. Tohle je dokument, na který se budete dívat skoro jako na detektivku - nechybí napětí, postavy se vyvíjejí a překvapují vás, nad filmem žasnete, rozčilujete se, kroutíte hlavou... a na konci se dojmete. Podobných příběhů je sice (bohužel) na světě spousta a nepochybně je i spousta podobných dokumentů, ale tenhle podle mého v rámci žánru rozhodně patří mezi ty nejlepší. Velmi kvalitní režisérská práce a skvěle zvolená hudba, která všechno umocňuje.

plakát

Julieta (2016) 

Pedro Almodóvar se Julietou vrací ke svým oblíbeným ženským dramatům, to je fakt. V jeho filmech to často bývá tak, že si vybere určité ústřední téma nebo myšlenku, kolem které se všechno točí a které všechno podřizuje, v tomto případě je zřejmě ústředním tématem bolest matky nad faktickou (byť třeba ne definitivní) ztrátou dítěte. Téma bylo podle mě dobře zpracované a výborně zahrané, moc se opět povedla vizuální složka - spousta pastelových barev (ta červená!), detailních záběrů a pěkné exteriéry i interiéry - všechno, jak má být, jak jsme u Pedra zvyklí. Když jsem někde slyšel, že Julieta je někde na úrovni předchozích Vše o mé matce nebo Mluv s ní, měl jsem velkou radost a řekl jsem si, že film musím vidět. Ale bohužel, těmhle dvěma filmům podle mě Julieta nesahá ani po kotníky, něco tomu prostě chybí! Všechno jako by bylo takové nějaké nedotažené, čekal jsem nějaké zajímavé rozuzlení, pointu, nějaké komplikovanější neobvyklé postavy... a nic. Chápu, co chtěl v tomhle filmu Pedro pojednat, ale emocionálně mě to nijak zvlášť nezasáhlo, na rozdíl od dvou již zmiňovaných filmů a vlastně i řady jiných. Asi holt nejsem cílová skupina... Když se na konci rozezněla úžasná Chavela Vargas, říkal jsem si, teď přijde to pravé! Ale nepřišlo... Konec vlastně nebyl nijak vyloženě špatný, ale ten neuspokojující pocit z filmu nijak neodvrátil. Proto hodnotím tak vlažně a i ty tři hvězdy asi dávám jen proto, že mám pro Almodóvara slabost a prostě mu ty jeho filmy na hranici kýče pořád žeru :)

plakát

La chispa de la vida (2011) 

Tragikomické, absurdní, napínavé a... trochu znepokojující. Rozhodně jsem se ani chvíli nenudil, film má atmosféru, která je ještě podtržená moc dobře padnoucí hudbou. Místy se podle mě trochu moc tlačí na pilu, v některých scénách by podle mě stačil jen náznak a méně patosu, ale nechci být hnidopich, film bych rozhodně jako společenskou satiru doporučil. A i když nejsem žádný skalní fanoušek Salmy Hayek, tady byla absolutně úžasná!

plakát

Lída Baarová (2016) 

Jsem trochu na rozpacích... Bohužel musím stejně jako spousta jiných taky přiznat, že mě film zklamal. Ovšem ne technickým zpracováním - kamera mi vůbec nevadila, naopak některé záběry byly moc povedené (Orlí hnízdo, vlak uhánějící do Prahy, "retro" záběry z Berlína 1934), velmi dobré byly kostýmy i hudba. Herecké výkony byly většinou výborné, hlavně Pauhofová a Stašová, Křížův Hitler a Markovicsův Goebbels mi ale opravdu nesedli... toho Hitlera obzvlášť jsem Křížovi nevěřil, i když uznávám, že je to dost nevděčný part, obzvlášť když jako český herec mluvíte česky... Největší problém vidím ale ve scénáři, který se podle mě snažil být tak dramatický a bombastický, až to kolikrát opravdu přehnal. Sexuální scéna s Goebbelsem, postava J. Mádla, ale hlavně ta vyfantazírovaná scéna s omilostněním těsně před popravou... upřímně nechápu proč. Vždyť osud Lídy Baarové byl už tak dramatický a neuvěřitelný, tak proč ho tak lacině přikrášlovat? Další darebnost (bohužel častá nejen v českých filmech) podle mě bylo, že scény v Německu nebyly natočeny v němčině, opravdu hodně to ubralo celému filmu na věrohodnosti (i když s tou si, chápu, Renč asi ani moc hlavu lámat nehodlal) a hlavně nechápu tu motivaci - že by opět onen imaginární masový divák? Takže scény v Německu natočíme česky, ale do Hollywoodu budou Baarovou lákat v angličtině, přičemž titulky netřeba... aha, logické. A ať mi nikdo neříká, že ve filmu hráli většinou čeští herci a že to není důležité - doporučuju historické filmy takové Agnieszky Holland, která jazykovou situaci respektuje a ejhle, funguje to výborně. Na druhou stranu nemá cenu se rozčilovat nad drobnými nepřesnostmi, není to dokumentární film a u mnoha kapitol života L. Baarové se skutečnou pravdu nikdy nedozvíme. Nemůžu ani říct, že by bylo tolik scén tak trapných, že bych se musel smát - rozpačitost čaje s Hitlerem i Goebbelsův pláč do telefonu ve svých pamětech Lída Baarová popisuje podobně. Zkrátka, tento film mohl být mnohem, mnohem lepší... ale asi by bylo potřeba, aby se ho ujal jiný režisér a jiný scénárista, kteří by k tématu nepřistupovali v zájmu komerčního úspěchu takovým bulvarizujícím způsobem.

plakát

Průvodce (2013) 

Jsem příjemně překvapen. Přestože na Ukrajině v podstatě neexistuje filmový průmysl, čas od času se tamějším filmařům podaří natočit dílo velmi slušné úrovně. Právě takový je dle mého názoru i Povodyr - velmi slušný. Z řemeslného hlediska je snímek natočen velmi profesionálně, díky dobré kameře, výpravě i hercům se divák může nechat pohltit správnou dobovou atmosférou, nechybí napětí ani emoce. Některé scény jsou až syrově naturalistické, ale vzhledem k popisovaným událostem není divu. Mnozí můžou mít připomínky ke scénáři, který je místy trochu nepřehledný, nebo k historické věrohodnosti, ke které bych snad řekl jen to, že jsem neodhalil nic, co by hrubě protiřečilo prokazatelným faktům. Výtka by snad mohla směřovat pouze k tomu, že postavy jsou černobílé, na jedné straně máme dobré a odvážné kobzary, na druhé straně odporné čekisty (nota bene, kladné postavy mluví ukrajinsky a pouze záporáci mluví rusky). Není zde místo pro nějaké charakterové odstíny, složitější a méně jednoznačný pohled na události a lidské osudy, který by byl nejspíše realističtější, ale taková tendence prostě v ukrajinském filmu je, Ukrajinci stále vyhledávají historická témata a postavy, které je třeba rehabilitovat, ale ani tomu se nedivím a osobně to ani nevnímám jako negativum. Každý národ potřebuje svoje hrdiny. Na druhou stranu, film je především o osudech kobzarů ve velmi pohnuté době a to, že se děly strašné věci a do nebe volající nespravedlnosti a křivdy, je nezpochybnitelné a je třeba o tom mluvit. Obzvlášť v zemích postsovětského prostoru, kde se se svou totalitní minulostí stále jaksi nevyrovnali. Za toto téma, řemeslné zpracování a působivou atmosféru taky uděluju vysoké hodnocení. Těším se na další zajímavé filmy z Ukrajiny!