cajda

Videno zcasti

Fanoušci Boomtown Rats? Boba Geldofa? Ten hraje sebe samého na soutěži imitátorů kdesi v anglickém zapadákově. Nabízí se domněnka, že hrát svou vlastní roli nemůže být nic těžkého, ale Bob hraje überBoba na jedničku, a ještě si střihne nejvíc zpruzenou verzi I Don’t Like Mondays všech dob. A vsadím se, že si to užívá.

V Havaně bych vychytal radioaktivní mouchy a udělal z ní celovečerní film. Obří potenciál hlavně ve vizuální části, ale i v uvěřitelném protiamerickém válečném rámci, se kterým má režisér Edouard Salier ostatně zkušenosti z videoklipu 30 Seconds to Mars. Fakt. Lehce zmatený střih v kombinaci s noir-pro-noir efektem mi nedovolí dát víc než tři hvězdičky s povzdechem, že ten most na pevninu už neuvidím.

Na Islandu mají dospívající kluci stejné problémy jako kdekoliv jinde. Chtěli by Sex, Drugs, Rock’n’Roll, ale zmůžou se jen na šmírování, kradené cigára a (zpola)vyholené hlavy. Punk je jinde, ale bitchez z Reykjavíku jim mají dát, po čem touží. Kouzlo není ani tak v rozuzlení, jako v ironickém úšklebku, který vás provází celý film. Protože podobně trapní jsme byli všichni.

Jakou metaforu si pro film zvolíte, je čistě na vás, najde se jich víc. Na Sally Phillips celý den prší a ona u toho dělá roztomilé grimasy a vůbec… s tímhle nápadem nezajímavý snímek nenatočíte.

Neveselý film o vyrovnávání se s vlastní sexualitou a genderovým očekáváním okolí. Prostředí boxerského ringu podobným “úchylkám” opravdu nenahrává a hlavní protagonista se cítí podobně rozpolceně jako jeho obraz v puklém zrcadle. Scéna, kde se Connor v šatech odhodlaně vydává ulicí vstříc (ne)lidskému (ne)nepochopení, se do traileru Festivalu krátkách filmů Praha nedostala náhodou. Ve filmu je navíc doprovázená drásavým kytarovým riffem a už kvůli ní stojí snímek za to.

Islandský milostný trojúhelník, vlastně jen dva staří kámoši, co rádi po ránu plavou, a ženská, co jim do toho připlave. Jeden musí z kola ven, na souš. Skvělé herecké výkony, severská chilly atmosféra a coloring, který mají všechny snímky z Islandu tak podobný, že je začínám podezřívat ze zachycování reality. Krásná země, krásný film.

Chtěl jsem psát o naturalismu, ale nakonec mám z tohohle krvavého kraťasu spíš příjemný pocit. Nevěra nenevěra, fyzická přitažlivost kvete v každé formě a je sympatické, jak se s tím Zebu, i přes sweeneyovský, morbidně-absurdní punc vypořádává.

Jedno křeslo v kuželu světla, jeden muž, který věří, že za patnáct minut hrůzy dostane svou odměnu. Žánr metahoror – je mi až trapné bát se, když experimentátor vysvětluje, jak je strach iracionální. Smůla. Skvělou hudbu složil Fernando Velasqués, děsmistr španělských hororů, pro jejichž fanoušky krátká intenzivní povinnost.

Film o zpívajícím eunuchovi a prasečích varlatech. To by byla (anti)reklama. Pokud máte pocit, že všechny národy světa jsou tak či onak zvrácené nebo podivné, Lotyši vyhráli tímto snímkem první cenu. Rezignuju na smysluplné hodnocení a jdu do kostela.