Pafl

Když jdete na film od Warmerdama, tak musíte vědět, do čeho jdete. Nebudou v tom normální lidé, nebude to jednoduchý příběh a nic do sebe nebude pořádně zapadat. A musíte vědět, že když se naskytne možnost naservírovat divákům nějakou bizarní absurditu, tak se jí režisér chytne, i kdyby ho to mělo stát koherenci dějové linie ... protože on to tak prostě dělá. Pozdější Warmerdamovy filmy (třeba Seveřané) jsou vyzrálejší a lepší, ale už tahle sranda má svoje kouzlo - nejenom ve vynikající scéně s domluveným rande.

Jensen a jeho oblíbenec Mads Mikkelsen lehkou nohou vykročili z černých komedií směrem k mystickým a mrazivým filmům, u kterých úsměv kysne. Výsledek je hodně podobný filmu Prolomit vlny, ovšem bez Trierova patosu a s důrazem na herecké výkony: to, co doázala zahrát dvojice Mikkelsen-Thomsen je až neuvěřitelné. Vzpomínka na jabloň uprostřed letní bouře a otevřená Kniha Jób říkají, že tady už to přestává být sranda.

Maroko. Drsný svět dětí, které vyrůstají na ulici, smutný svět jejich snů. Vypravěčsky trochu krkolomné, ale celkem stojí za vidění.

Ulrich Thomsen je Zetterström. Zetterström se, tak jako hrdinové toho filmu o neposkvrněné mysli, rozhodne zapomenout. Postaví Zónu, uzamkne do ní svůj smutek a své vzpomínky a sám zmizí na druhý konec světa. Po letech se vrací do Dánska. Jeho vzpomínky jsou pryč, ale minulost nezmizela, nikdy nezmizí, a čeká tu něj. A láska tu číhá, aby do něj znovu zatnula své krásné drápy.

Strach nepotřebuje vysvětlení. Strach prostě je. Mezi všema věcma, které není dobré dělat o samotě - a těch je asi 99% - si zařaďte sledování tohohle filmu někam do horní části žebříčku.

Možná, že v roce 1992 byly filmy o tom, že každý z nás je rozdílný a přesto bychom se měli mít rádi, zajímavé. Nebo jejich poselství ještě tehdy znělo nově. Možná, že dnes nás od něj dělí jenom náš cynismus. Možná. V případě tohohle filmu je těch překážek víc: nudný děj, špatné herecké projevy, poselství, které zní strašně vynuceně a trpký pocit, že je tohle celé myšleno naprosto vážně. Nikdy jsem nepochopil, proč je Wenders považován za tak skvělého režiséra, ale kvůli tomuhle filmu určitě ne.

Ulrich Thomsen jako chlapík, který udělal ústupek své rodině, pak ještě jeden, pak ještě jeden a pak už mohl jenom sledovat, jak se mu život rozpadá na kousky. Smutný příběh v sobě ukrývá mrazivé tóny, které zazní v závěru (proč to dopadlo takhle ?) nebo v jednotlivých scénách: Když Niels "dobrovolně" odchází z podniku, připomíná to politické procesy 50.let, když za sebe Beneditke posílá svou malou dcerku ... to vše je působivé, ale ve výsledku film působí takovým nějakým telenovelním dojmem. Možná to téma, možná ta předvídatelnost, možná ta kamera, možná je to jenom můj dojem. Stojí za shlédnutí, ale Festen to nejsou.

Arrabala jsem se bál. Když jsem viděl Poběžím jako splašený kůň, říkal jsem si, jak se mohl génius Jodorowsky zaplést v jedné partě s takovým emanem ! Po shlédnutí tohohle kousku je aspoň částečně odpuštěno - Arrabal se tentokrát drží svého surrealistického kopyta, nesnaží se o módní společenskou kritiku, ale místo toho chutě tepe do náboženského pokrytectví. Je to legrace a stojí to za to už jenom kvůli té spoustě záběrů, které by v dnešním politicky korektním mainstreamovém filmu neměly šanci projít.

Hostina, co zahřeje u srdce. Nebo, "zahřeje" možná není to slovo. Spíš ukáže přívětivější tvář zimy.

Jedna věc, kterou nemám rád: když sleduju hrdiny na plátně, jak žijí život tak, jak bychom si třeba někdy přáli my nehrdinové, ale "podvádí" přitom: mají neomezený přísun peněz, nemusí pracovat, vždycky nějakou šťastnou náhodou potkají někoho, kdo jim pomůže ... V realitě, když se rozhlédnete kolem sebe, tak to je často spíš naopak. Ale nebudu závistivý. Totiž, jsem trochu závistivý, ale nechci být. Tohle je dobrý film, hezky natočený, a nezaslouží si to. S jedinou (teda druhou) chybou, a to je hysterická a afektovaná postava Betty. Ale pokud se zvládnete jenom dívat bez nějakého velkého ztotožňování, tak se můžete těšit.