lover

Filmy s omezenou narativní složkou jako tento mají výhodu v tom, že divák nemusí soustředěně dávat pozor, aby nevypadl z příběhu a tím pádem z celého filmu. Sledovat Němcovu Toyen je jako poslech Mozarta nebo Smetany, jednotlivé sekvence seřazené dle intuitivního či asociačního klíče umožňují příjemci podobně klouzat po vlastních myšlenkách a představách a on se pak kdykoliv může vrátit do díla a opět se na něj soustředit. Filmy obecně působí iracionální silou. My si poté tento zážitek snažíme pojmenovat, zařadit, ohvězdičkovat... Pak se objeví sem tam od času filmy jako Toyen nebo jiné, které nemůžeme racionálně uchopit, přiřadit k předchozím zkušenostem a s filmem svádíme zápas, dokud se nepoddá. Poté čekáme na další film, který se bude vzpírat našemu raciu a tak pořád dokola.