lena60

Zas až tak hrozný filmový zážitek (jak naznačuje prvních pár hodnocení) to pro mě nebyl. Historický film z období, kdy ostrov Tchaj-wan dobyli japonští vojáci. Zajímavý je především po hudební stránce. Ano, ta tklivá melodie (http://www.youtube.com/watch?v=XDOrIh3H8SA) se i mně postupně oposlouchala, uznávám. Nikdy by mě taky nenapadlo, že v tchajwanském snímku zazní tóny ze Smetanovy Mé vlasti.

Nemůže být snad nic horšího než když poté, co jste po necelých dvou hodinách z filmu otrávení až běda, ještě v závěru přijde koncertní blok pěti(!) písní tchajwanské amatérské kapely...

Společným tématem všech tří povídek je lopotná snaha hlavních hrdinů uživit tvrdou a většinou nezáživnou prací sebe a své rodiny. Hrdinou první povídky (Nosič reklamy) je mladý otec, který nemůže ve městě sehnat práci. Inspirován článkem a fotografií z novin přichází za majitelem kina s návrhem, že pro zvýšení tržeb a návštěvnosti je zapotřebí pochodující reklamní poutač. Majitel na nabídku kývne, a tak se hrdina denně převléká za klauna, který je zpočátku, pokud není okolím úplně ignorován, pouze terčem posměchu. Poté, co nečekaně uspěje, povýší a shodí klaunskou masku, nastává problém doma se synem, jenž bez masky svého otce nepoznává, bojí se jej a při pohledu na něj pláče. Ve druhé povídce (Vickiin klobouk) se dva pouliční obchodníci s mizivou úspěšností snaží prodávat nebezpečné japonské tlakové hrnce. Protipólem k oběma povídkám je povídka třetí (Chuť jablek). Nikoliv tvrdá a usilovná práce, ale pouze náhoda a tzv. štěstí v neštěstí přivedou hlavního hrdinu k penězům. Jednoho dne je při cestě na kole do práce sražen autem amerického důstojníka, končí zmrzačen, ale díky finanční a materiální pomoci vojáka, jenž zpytuje svědomí, zabezpečí a vyvede z chudoby svou početnou rodinu. První dvě povídky jsou spíše melancholické povahy, třetí v sobě má i prvky komické. Nosiče reklamy jsem zhlédla v rámci semináře taiwanských filmů ve Veselí nad Moravou. A byl pohříchu jediným filmem, který mě na této přehlídce nadchl a zaujal.

Průměrný dokument, jenž vznikl ve spolupráci s nadací Člověk v tísni. Určitě ale nepopírám, že je důležité na podobné nešvary upozorňovat. Jen mám výhrady k formální stránce podobných dokumentů. Taky mi vadí až příliš okatá snaha vzbudit v divákovi lítost nad osudy hrdinů - obětí.

Doporučuji ke zhlédnutí především finančně negramotným jedincům.

Že prý nemám být protivná a mám dát aspoň tři hvězdy. Za každý dar jednu...Tak tedy ano. Nicméně si alespoň neodpustím poznámku, že mám z nejnovějších tvorby Eriky Hníkové víc než rozpačité pocity.

Poutavý a zajímavý průvodce tvorbou dokumentaristy Jana Špáty. Autor zde komentuje vybraná díla ze své bohaté filmotéky, vysvětluje, čím ho jednotliví hrdinové zaujali. Většinou jsou to skromnost, pracovitost, pokora, souznění s přírodou, ale i vyrovnávání se s ranami osudu či se smrtí. Vyjadřuje se též k tématům jako je náboženství či láska. Právě pasáž, ve které Špáta rozjímá o lásce mě zaujala asi nejvíc: "Právě, že ty zamilovaný činěj tak strašně malý promile populace, tak těm všem ostatním připadají buď směšně nebo zvláštně nebo podivně nebo úchylně, protože jako zamilovanej je člověk většinou, já nevim, dva tři měsíce a zamilovaný bývá třikrát čtyřikrát za život. Takže když se to všechno sečte, tak prostě většina lidí není zamilovaná. Takže zamilovanej člověk je anomálie. Je to taková větší anomálie než jeleni v říji. - Takže když člověk něco takového točí, musí vědět, že se vystavuje tvrdý kritice, že to bodou posuzovat kritici, kteří o lásce buď jenom slyšeli anebo ji zažili někdy v dětství a že se tam objevuje i motiv závisti. A proto se snadno napíše, že to je kýč a že to je sentimentální, protože ti lidi často vědí, že už jim nikdy dar prožít takovou lásku nebude dán. Ale láska je sentimentální. Láska je kýč.To si musíme přiznat. Ale zaplať pánbu za to, že tyhle kýče jsou."

Když já si Ježka tolik přála vidět! Především kvůli možnosti srovnat knižní a filmovou podobu. Neodradily mě ani zdejší menšinové negativní ohlasy čtenářů knihy S elegancí ježka na film, byla jsem ochotná překousnout i tu skutečnost, že se mi podařilo sehnat jen dabovanou verzi. S otevřeností a s velkým očekáváním a nadšením jsem usedla před monitor, leč nakonec musím s lítostí konstatovat, že snad jediné pozitivum filmu bylo v tom, že jsem díky němu nechtěně uspokojila mé masochistické choutky. Po hodině a půl trápení a týrání prázdnou a povrchní nicotou jsem odevzdaně dospěla k závěru, že filmový Ježek doopravdy nestojí za pozornost.

Komediální tento rumunský nízkorozpočtový film (tvůrcům stačilo k natočení snímku pouhopouhých 200€) teda určitě není...

Komentář uživatele JohnTheOne je přesný a výstižný. Mě může těšit jedině fakt, že jsem nevyhodila do luftu peníze za lístek do kina.