Walk the Line

„Vyzeráš, ako keby si išiel na pohreb.“ – „Možno idem.“ Nebyť fenomenálne napísaného, obsadeného a režírovaného WALK THE LINE, možno by mi dodnes unikala country legendy menom Johnny „Muž v čiernom“ Cash (nevraviac o June Carter). Snímka skúseného remeselníka Jamesa Mangolda (KRAJINA POLICAJTOV, IDENTITA) od začiatku dýcha krásnou atmosférou „tých čias“ (chcete vidieť scénu, v ktorej sa nachádza Cash, Carter, Elvis a Jerry Lee Lewis?) a výnimočnými hereckými výkonmi. Okrem fantastického Joaquina Phoenixa a rozkošne si do svižného tempa pesničiek podupkávajúcej Reese Witherspoon (obaja na jednotku zvládli nielen herecké, ale i náročné spevácke pasáže) netreba zabudnúť ani na Roberta „T-1000“ Patricka ako autoritatívneho otca. Plusom sú tiež scenár (nevyhýbajúci sa kontroverzným spevákovým vlastnostiam - alkohol, milenky, drogy) a strhujúce spevácke pasáže (ktoré berú dych a roztancujú aj mŕtvoly). V rovnakom roku vznikli dva životopisy slávnych spevákov, ktorých kariéru poznačili drogy a smrť súrodenca, ale RAY ma nechytil až tak, ako toto. Mám proste radšej country. (26.08.2006)

S Johnny Cashem jsem se poprvé setkal na albu Zooropa od U2 při poslechu posledního songu, který nazpíval svým krásným hlubokým hlasem (kterým disponuje i Joaquin Phoenix) a přestože jeho tvorba není mým šálkem kávy, za tu inspiraci, kterou mu přiznává spousta hudebních osobností, nejenom countryových, ale i rockových, si "svůj" film určitě zasloužil. Walk the Line není naštěstí nudně popisným příběhem, navzdory pár letopočtům se tu v podstatě mnoho o Cashových úspěších a tvorbě divák nedozví (což skalní fandy možná zamrzí), ale příběh se zaměřuje v komorní rovině zejména na utváření vztahu se svojí budoucí ženou June Carter (sladce vitální Reese Whiterspoon) a jeho až posedlostí její osobou, ukazuje jeho návyk na prášcích a celoživotní těžké vyrovnávání se se smrtí svého bratra. Joaquin nejenom že krásně zpíval a s kytarou v ruce jsem mu věřil každý pohyb, ale i ten jeho utrápený pohled s vnitřními démony, kteří se mu zračili v očích a se kterými neustále bojoval, byl přímo "oscarový" :o). Stejně tak Whiterspoon, s tělem křehkého diblíka, ale povahou silná žena a Cashův anděl spásný. Od 5* tenhle film dělí jen absence nějaké opravdu silné scény, která by se nesmazatelně zapsala do paměti, snad s vyjímkou trestuhodně krátkého momentu, zobrazujícím koncert ve věznici ve Folsomu, při kterém mi naskakovala husina. (16.03.2006)

James Mangold v mých očích prozatím nenatočil žádný mnou obdivovaný snímek a i u oscarového WtL zůstal tak nějak na půli cesty. Dějově se velmi hlásí k nedávnému Rayovi, i když díky menšímu časovému záběru (než detailně biografický Ray) drží mnohem lépe pohromadě. Uznávaný, pohublý Johnny Cash se stal legendou, hudební nebe mu zobalo z dlaně, mně jako divákovi ale chybí větší množství zapamatovatelných scén, výraznější scénář, stejně jako mírně svižnější tempo – snímek se tak pro mě stal pouze poskládanou životní rekonstrukcí tu a tam otravného umělce bez nějakého výrazného tvůrčího vkladu. A uměřené, prakticky identické životopisy v poslední době ne a ne nějak zázračně oslnit!! Jak už to tak bývá, nedostatky úspěšně překrývají zejména herci, zatímco o skvostném Joaquinu Phoenixovi už bylo napsáno leccos, tak i Reese Witherspoon obstála znamenitě. Navíc na mnohem menším prostoru než její herecký kolega. Možná znovu diblíkující, ale velmi civilní. Tady s akademiky souhlasím, je skvělá, s hnědým přelivem navíc ještě roztomilejší než dřív. WtL je bezesporu kvalitní záležitost a adekvátní chválu si na těchto stránkách zcela jistě zaslouží – je dramatem, který rozhodně není průměrný, ale na 4* u mě (prostě neholduji životopisným snímkům) nedosáhl. A na naskakující husí kůži to vážně ani zdaleka nebylo. (14.11.2006)

Pokud by byl celý film ve stylu prvních 150 vteřin, pak bych s nejvyšším hodnocením neváhal :) .... Každopádně se jedná o dobrý film, který mi ale způsobil lehké zklamání. Johny Cash byl totiž v době své největší slávy opravdový fenomén, jehož hudba překročila hranice country. Jeho písničky poslouchali i ti, kterým country do té doby nic neříkalo (jako já :). Proto nejsem až tak spokojen s vyzněním filmu, kde je J.C. vykreslen spíš jako neustále unavený, opilý, nadrogovaný a nešťastně zamilovaný "looser". Je to pohled pouze do soukromí, jakoby jeho celosvětová proslulost neexistovala ..... Nic proti hereckým výkonům, výběru muziky, kameře .... v tomhle vyznění má jednoznačně "prsty" režisér a scénárista v jedné osobě..... škoda, že se nedržel těch úvodních tří minut ..... určitě ovšem stojí za to vidět - 70% (26.02.2006)

Hm, filmy o hudebnících opravdu můžu. Nejenom že jejich život poskytne dost zajimavý příběh s mnoha problémy a démony, ale vždy si také vyslechnu skvělé písničky, které povětšinou tvoří ještě lepší scény a perfektně zapadají do příběhu. A není tomu jinak ani u tohoto Mangoldova skvostu. Ten mně zatím ani jednou nezklamal, a po 3:10 vlak do Yumy, který se v žánru westernu stal pro mně srdcovkou se skvěle napsaným příběhem, výbornými herci, úžasným vývojem postav a dechberoucím finále (ta hudba) je tento film dalším zářezem přímo do černého, který se mi vryl hluboce do kůže. Phoenix má skvělý hlas a hlavně hodně podobný tomu Johnnyho, a je opravdu vidět, že do role dal všechno. Tak si jen můžu užívat příběh dalšího zkoušeného hudebníka, jeho závislosti na drogách a hlavně boje s nimi, jeho celoživotního vztahu s otcem a hlavně vztahu k June Carter, která pro něho opravdu byla andělem strážným. A Witherspoon si za tuhle roli rozhodně oscara zasloužila. Tady poprvé ukázala svůj talent naplno. Opravdu pěkný film s pár opravdu krásnými záběry, skvělou hudbou, režií, i hereckými výkony. Výborný memoriál pro Johnnyho, po filmu doporučuji pustit si Hurt, silná a dojemná rozlučka.. (30.01.2011)