Jakub lhář

Absolutně nejlepší, nejhlubší, nejprostší a nejlidštější výkon pana herce Vlastimila Brodského, kam se na něj hrabe Robin Williams ze silně nepovedného remaku. Příběh sám o sobě je krásným symbolem o naději a lidské síle, v porovnání s filmem "Život je krásný" se nejedná o žádnou trapnou, neskutečnou komedii, (porovnej záchodovou scénu Brodského a např. pitomé Benigniho vyučování italštiny) nýbrž o skutečný a hluboký příběh. (18.04.2005)

„Nejsou snad mraky z bavlněných klubek?“ Tahle dotčená otázka malé, důvěřivé holčičky vypovídá o filmu takřka maximálně. Celý snímek je o dětské důvěřivosti, ovšem nejen ze strany malé dívenky, ale, a to především, ze strany dospělých obyvatel židovského ghetta. Všichni s ohledem na malou jiskru naděje rádi podlehnou bludu a začnou věřit Jakubovi, který začne trousit milosrdné lži jak na běžícím pásu prakticky komukoliv, kdo ho k tomu vyzve. Protože právě tenhle záblesk možnosti záchrany ze strany armády SSSR je pro mnohé tím jediným, co je drží při životě (a to doslova, viz dialog s profesorem). Fakt, že se to Jakubovi nutně musí vymknout z rukou, je pochopitelně zřejmý. A ty pohledy na hlavní mužskou postavu po zjištění…mrazí z nich. A jakože jsem měl původně docela velký strach z předabování Brodského, nakonec jsem si po nějaké chvíli zvykl. Sice mi jeho hlas chyběl, ale na výborném hereckém výkonu se to jakoby ani neprojevilo. Hodnotím slušnými 4*. „Nikomu ani slovo!“ - „Znáš mě.“ - „A to je to, čeho se bojím.“ (20.01.2018)

Myšlienka silná a vzhľadom na dobu a udalosti, ku ktorým sa vzťahuje aj veľmi smutná. To všetko malo predpoklad na silné emotívne vyznenie snímku. Žiaľ necítil som to tak, na moje prekvapenie ma to nejak zvlášť nezasiahlo. Myslím, že hlavným dôvodom bol samotný príbeh, ktorý okrem scén s Jakubom a jeho vymýšľaní si o vojenskej situácii nepriniesol žiadne ďalšie dramaticky silnejšie scény. Vlastne spomenúť sa dá len jediná - to s tým dievčatkom a rádiom za stenou. Na druhú stranu ale dejová linka nenudila, aj keď sa tu v podstate nič nedeje. Lepší priemer. 65/100 (25.06.2019)

Jeden z mých nejranějších nejsilnějších filmových zážitků – ještě z času otevřených trezorů. Již jako kluka mne tenkrát nadchl úžasný Vlastimil Brodský a jeho úsilí proměnit ghetto týraných, mlčenlivých bytostí v prostor naděje a víry. Po letech nesouvislého pronikání do tkáně těchto mikrokosmů se mi při opakovaném shlédnutí můj raný pocit potvrdil a rád jsem docenil, jak věrně tento skvěle obsazený film vstřebává tísnivé klima ghetta, stravující sebe sama a vyčleňující se z plynoucího času. Je to svět schoulený v ruinách, živený jen vzpomínkami (a jimi současně vysilovaný), čekající na jaro volnosti a pak již jen o něm snící. A nemohl jsem si přitom nevzpomenout na úlomky slov, tóny hudby a detaily obrázků, které ve mně zůstávají, třeba i na to, jak terezínský skladatel Karel Berman zpíval píseň dalšího z terezínských skladatelů Hanse Krásy na slova básně Arthura Rimbauda Sensation: „Za modrých večerů si vyjdu po pěšině, / lechtán obilím, se brouzdat svěží travou: / a zasněn ucítím, jak vítr na mýtině / mi bude kroužiti nad rozcuchanou hlavou! // Ni slova neřeknu a nepomyslím na nic. / Však budu míti duši lásce otevřenou; / jak cikán půjdu dlouho, dlouho podél hranic, / v nesmírné Přírodě - šťasten s ní jako s ženou.“ Tady i tam, všude se zhmotňovala ta představa svobody, která rostla uvnitř – s tvorbou, vzpírající se násilnému ujařmení. To všechno pro mne nadále zůstává velkou posilou. (18.03.2011)

Téma holocaustu patří v rámci světové kinematografie k obzvláště vděčným příběhům, skrývajících mimo své morální poselství také určitou dávku emocí. Jak je s nimi v rámci hrané fikce naloženo, závisí do jisté míry na konkrétním tvůrci. V případě JAKUBA zvolil režisér Frank Beyer překvapivě melancholickou tóninu, stimulovanou lehkým, typicky židovským humorem, prosvítajícím skrz temné a zanedbané ghetto, ztracené kdesi na polských hranicích. Neodvratná tragédie, blížící se se stejnou rychlostí jako tanky sovětské armády, je alespoň na čas vykoupena dobrosrdečným prášilovstvím titulního hrdiny. Drobný muž s ustaranou tváří a jakoby ustrašeným pohledem, který není žádný hrdina, jež přesto předstírá, že vlastní ukryté rádio a nosí válkou pokořeným lidem kolem sebe "zaručené" zprávy o již přicházejícím konci utrpení, je mistrovskou hereckou studií Vlastimila Brodského, získávajícího právě zde výjimečnou příležitost k výjimečnému výkonu, v českém prostředí jen stěží nahraditelného. Ocenění Brodského Stříbrným medvědem i prestižní oscarová nominace pro studio DEFA jsou jen zlomkem vyjádření obdivu zúčastněným tvůrcům, vzdávajících nenápadný hold lidské odvaze a statečnosti. Oč menší, o to větší. V roce 1944 zcela určitě. (26.10.2013)