Strom života

Famózna pitva ľudskej duše, ktorá siaha k tým najzákladnejším životným princípom. Despotický Brad Pitt skrz majstrovské obrazy znázorňuje všetko, čo sa nachádza v hĺbkových pedagogických analýzach. Toto je čistá genialita. Bez zbytočných, argumentujúcich dialógov skĺbiť len jednovetné nevtieravé úvahy s lyrickou kamerou (ktorá ma dostala už v Novom svete) a podmanivou hudbou (symbióza obrazu a Vltavy od Smetanu ma maximálne odrovnala). Je priam neuveriteľné, ako Malick dokáže len prostredníctvom filmových záberov, konkrétnej atmosféru-dotvárajúcej melódie a hereckého prejavu zobraziť to najtajnejšie ľudské utrpenie či krehké okamihy vnútornej harmónie a dočasnej radosti, prelieva myšlienky, mení náladu sekundu za sekundou (fascinovalo ma citové odsudzenie syna na otca) a divák len vpíja prekrásne obrazy. Malicka považujem za jedného z najosobitejších režisérov súčasnosti a vážim si ho o to viac, že jeho filmy netrpia absenciou autorského rukopisu, ako je to u mnohých iných nevýrazných tvorcov. Strom života je náladovo roztrieštený, vyžarujú z neho osobné Malickove postoje, a to mi nedovoľuje ísť s hodnotením nižšie. Pocahontas do mňa zaťala trochu viac, ale to nič nemení na skutočnosti, že Malickovu hypnotickú filmovú poéziu milujem. A Pitt v mojich očiach konečne herecky dozrel (nerátajúc 12 opic) a vyťažil zo seba maximum. (29.09.2011)

Pozn.1: Strom života jinak. Thérèse, mladičká karmelitánka v pravé části obrazu, umírá na tuberkulózu. Krátce před smrtí jí jedna z řádových sester přinese ukázat maličkou žabku. Co všechno se v ten krátký okamžik odehraje. Proč k ukázání zázraku stvoření potřebuje jeden tak málo a druhý tak mnoho? Ale není právě tohle umění? (Thérèse, Alain Cavalier) - - - Pozn. 2: Lze stvoření prezentovat sledem záběrů, které ve své stroze technické dokonalosti zbavují předmět své bytostnosti? Je lístek stromu v Malickových záběrech stále ještě listem nebo jen abstrahovanou a tudíž pouhou reklamou na krásu? Malick selhává proto, neboť ukazuje estetično, o kterém se (snad i jaksi morálně) nepochybuje: drobná dětská nožička v rukou dospělého. Obdoba tohoto. Ze stejného důvodu volí z vážné hudby to nejtypičtější. Vybírá pouze prověřené pasáže Goreckého, Holsta, Smetany, Bacha a dalších známých jmen. Toť ona uznávaná krása, která se v této leporelovosti stává nudnou fasádou. Záběr na žabku jako synekdochu života na jeptiščině prstě Cavalierova filmu je překvapivý ve své milé komičnosti, ale právě proto a v kontrastu k umírající Thérèse dětsky čistý. Největší paradox Stromu života je, že skutečný život v jeho záběrech chybí. Vše je uhlazené a příliš usazené na patřičném místě. Zlo je zlem, dobro je dobrem, krása je krásou. Označující odkazuje opět na označují, nikoli na označované, o kterém bychom ve chvíli, kdy se nám umělecky ukazuje, neměli ještě nic vědět. Díky tomu se nacházíme v říši vyprázdněných simulaker. Malickův film je krotce loyální, nikoli otřásající a pouze nás utvrzuje v tom, o čem předpokládá, že již máme předem jasnou představu. Jen je nám to předkládáno v extrémní formě rozvolněné spirituální atrakce, která je pak jaksi omluvou pro onen zhusta nekritický přístup. Je v tom snad i jakýsi narcisismus nás samých podléhat již ověřené hezkosti. Diváka uklidňuje, když může jít po již vyšlapaných stezkách a bez obav se rozhlížet po skanzenu mrtvé krásy, kterou mu Malick ukazuje. Jeho kamera však klouže po povrchu, nikde se nazastaví, nehledí. Nejde jí o dinosaury, mlhoviny, stromy či o prastaré jakožto mýtické. Místo toho se snaží zkonstruovat jakýsi vlastní hymnický übermýtus pokřesťanštělé Gaii/rajské zahrady (mýtus v Barthesově smyslu: "Nedefinuje se [mýtus] předmětem svého sdělení, ale tím, jakým způsobem toto sdělení vyslovuje") a všechno je pak pouze účelově předvedeno kvůli měřítku, aby takříkajíc srazilo na kolena a diváka manipulativně vykolejilo z jeho kritického uvažování (a jak píše trefně MarJel z opačného horizontu "v televizi nebo na počítači by Strom života nefungoval"). Malickovu filmu, byť to tak na první pohled nemusí vypadat, schází pokora. Pokora před věcmi světa, o které mu jde, které však v jeho podání vystupují zbavené svojí duše. (28.12.2011)

V tom filmu chybí jen robotická prostitutka z budoucnosti, jinak je v něm všechno. Hodně těžko stravitelné dílo, možná je v něm i uspokojující odpověď na otázku života, vesmíru a vůbec ... ale asi se mi ji nepodařilo pobrat. Nicméně mě zaujalo celkem dost momentů, ať už byly čímsi myšlenkově podnětné, nebo prostě vizuálně pěkné, takže jsem se nakonec nudil mnohem míň, než jsem čekal. Každopádně doma u monitoru, kde mám přehršel možností, jak si nechat odlákat pozornost, bych to nedal. (08.08.2011)

33 let práce... neuvěřitelné... na jednu stranu jsem uchvácena alegorickou prosluněnou kamerou, ale značně zachmuřena stylizací lidství do jedné americké patriarchální rodiny, kde je otec generálem a matka němou utěšitelkou. Kdyby si Malick hned od počátku udržel nastavenou audiovizuální levitaci, mohli jsme hlasitě plesat. Ano, asi takhle nějak by se dal zachytit život, tak široce, tak neuspořádaně, tak krásně. Ovšem pominula bych právě tu humanitní složku, jelikož je troufalé a až urážlivé nacpat člověka do jedné fordovské rodiny. A není to trochu rouhání střídat evoluční záběry o vzniku života se životem represivní křesťanské rodiny? Bůh nebo Darwin? To je otázka, která ovšem není v dnešním vědecky orientovaném světě příliš výstižná a dostačující. Pro mě, jako pro ateistu, stála krása života ve stínu křesťanství a imperialistické morálky. (18.12.2011)

Nevěděla jsem přesně, co mohu očekávat, pro jistotu moc nestuduji předem, myslím si, že pro diváka je nejlepší moment překvapení. Ale stejně jsem se tak trochu obávala, že se nám dostane opět sladkobolného příběhu, kde bude necitlivě nakládáno s našimi emocemi. To se překvapivě nekonalo. Terrence Malick uchopil téma po svém a to velmi originálním způsobem. Chápu že to mnohé irituje a těžko se orientují v ději. Ale mě právě tento způsob vypravování vyhovuje. I přes velkorysou stopáž mi film nepřipadal dlouhý a už vůbec ne zdlouhavý. Kousek, který bych nedoporučila všem, ale který má svou tklivost a poezii. Nádherná muzika s využitím klasických děl, hodně otázek, občas náznaky odpovědí. Svět není černobílý ani šedý, je barevný, jen je zapotřebí správně vidět. Pro mě je Strom života úžasným filmovým zážitkem. (06.02.2019)