Zelená zóna

Řemeslně samozřejmě bechybně odvedený armádní politický thriller (nikoli akční válečný), pro mne však jednoznačně nejslabší osobní divácký zážitek, co mi kdy Greengrass poskytl. Chápu, co se nejspíš chtělo Zelenou zónou říci, nicméně si myslím, že se z motivu "Kdo chce psa bít, hůl si najde" dalo vytěžit více. Vzhledem k tomu, jak vysokou hru zde tvůrci rozehráli, nemohu scénář Zelené zóny považovat za dostatečný - zvlášť deusexmachinská postava Freddyho je napřesdržku. Zklamán ale nejsem, neboť jsem (kvůli žánru, který mi není příliš blízký) ani žádné nadšení neočekával. (10.06.2010)

Prostinký a opravdu hodně pitomý příběh se snaží Greengrass zachránit bravurně natočenou akcí, opět podepřenou chytlavou hudbou od Johna Powella. Marně. Po novém Robinu Hoodovi další hořké zklamání postrádající vše, co dělalo Bourneovu trilogii tak jedinečným dílem. Brian Helgeland je zkrátka scénáristická trubka, která nesahá kvalitám Tonyho Gilroye ani po kotníky. Zručně natočená nuda, to je nový příspěvek zámořské produkce do tématu války v Iráku. (21.05.2010)

Pokud má někdo za to, že opětovné spojení Paula Greengrasse s Mattem Damonem (za přispění přepečlivě snímek rytmizující hudby Johna Powella) je pouze opakováním postupů známých již z posledních dvou bourneovských dobrodružství a opožděným příspěvkem k otázce války v Iráku, tak se nemůže víc mýlit._____ Samozřejmě že výchozí konstrukce v podobě výrazně individualistické a profesiální postavy po právu nedůvěřující autoritám a užití šouflkamery zůstává, ale jinak se vyprávění a dílčí stylistické postupy výrazně liší. Na místo téměř neustálé dvousekundové délky záběrů snímaných převážně v polodetailech či detailech, kdy každý další přináší narativně důležitou informaci, se pohybujeme někde kolem pěti vteřin ve velkých celcích či amerických plánech s mizanscénou přeplněnou dílčími podněty, které odvádějí divákovu pozornost od narativně podstatných prvků. (S přibývajícími minutami se mizanscéna vyprazdňuje, což má svůj význam.) Neliší se ale pouze způsob, jakým jsou dávkovány informace, nýbrž i jejich samotná povaha, kdy se nejde za jednou jasně vymezenou a spolehlivou stopou, protože ty se několikrát během filmu ukážou jako nestálé (identita zdroje, zprostředkovatel informací od zdroje, zdroj samotný...). Přehled tak máme jenom díky diegetickému zvuku, jako tomu bylo v bourneovkách, což ale neplatí do úplného konce, kdy je vysílačka rozbita a my se tak ztrácíme v nočních scénách, které nejsou uměle dosvěcovány, což spolu s ruční kamerou s výrazným zrnem přináší zdání realističnosti. (A opětovně: svícení zde má svůj význam, viz začátek a konec.)_____ Tato odlišná práce s informacemi, jejich dávkováním a spolehlivostí vede k tomu, že v závěru hlavní hrdina motivovaný touhou přijít na to, jak se to se ZHN má, vyjádří jasný názor, že nejenom důvod, proč došlo k válce, ale i samotná válka je pouhou vějičkou. (K čemu, vyjádří předtitulkový záběr.) Přesto si film zachovává určitou mnohost pohledů, což je geniálním způsobem vyjádřeno v závěrečném válečném střetu, kdy odlišná motivace postav odpovídá i jejich (směru) pohybu v prostoru. (30.05.2010)

Porovnávať s bourneovkami by nebolo dôstojné. Prehliadnime teda že Zelená zóna nemá ich zábavný drajv, nemá pútavú hudbu, odohráva sa od začiatku do konca akoby na jednom tmavom stavenisku a nepovie nám nič o svojich postavách. Schodnejšie je porovnávať ju s tematicky spriazneným Scottovym Body of Lies, ktorému som dal tri hviezdičky a pobavil ma viacej. Zelená zóna je iba čiernobiele militaristické cvičenie režijného štýlu, ktorý už bol aplikovaný inde, úspešnejšie, farebnejšie. (11.06.2010)

Často používaným slovíčkem v souvislosti s filmem je ‚zklamání‘. Asi tuším proč, ale nesdílím ho. Obavy, že Greengrass s Damonem pouze vymění běhání po světových metropolích za prašné irácké cesty, se nenaplnily. Opřeni o jeden velkolepý průšvih Bushovy administrativy a Helgelandův scénář, vytvořili působivý, spíše konverzační thriller, jemuž dynamiku dodává neposedná kamera a tepající Powellova hudba. Čekat akční gejzír se nevyplatí, Zelená zóna je i přes všechnu působivou výpravu docela skromným filmem bez ambicí bavit, zato ukazovat prstem na konkrétní osoby se nebojí ani trochu. Vychází z toho ponaučení, které bylo mottem i jisté reklamy na lihoviny: „Důvod se vždycky najde.“ (10.06.2010)