Bídníci

V případě některých muzikálů nesouhlasím s tvrzením, že to je pokleslý žánr, který nikdy neměl vzniknout. (Ivana Chýlková kdysi použila termín písničkál pro ty různé paskvily, čímž rozdíl vyjádřila tak, že jí to závidím). Už na začátku vidíme odchylku od knihy, Proč asi Hugo psal několikastránkové pojednání o tom, že galejníkům se říkalo galejníci, i když na galérách dávno nesloužili. Ale zas to vypadá dobře, ta voda, to tahání za provazy, no burlaci na Volze hadr (v daném případě vlajka). Russell Crowe se konečně oblíkl a někde sehnal i lepší boty než sandály, což mu výrazně prospělo. Vůbec to, že není hrdinný hrdina, ale zarputilá zrůdka, ze které se stává lidská bytost, mu jde k duhu. Nebo prostě k něčemu. Navíc tedy má hlas jak ďas, škoda, že coby gladiátor aspoň to "ave caesar" nezazpíval. Jean Valjean v Jackmanovi získal ve filmu druhého představitele, kterému to jde věřit od začátku do konce; včetně toho zpěvu. Annina Fantine byla dojemná, zoufalá, nádherná. Kdo při pohledu na ty zoufalé oči při I Dreamed a Dream neuronil slzu, je okoralý cynik a měl by se nechat mlátit obuchem, aby ze sebe tu slzu vymáčkl aspoň dodatečně. Scéna v hospodě v Montfermeil se snaží odlehčit tísnivý pocit po předchozím dramatu a rázem se ocitáme v jiném filmu, jako by divák propadl podlahou do Sweeneyho Todda. Ten pocit není vyvolán jen tím, že Thénardiérovou hraje (velmi dobře) Helena Bonham Carter a jejího práskaného manžela Kohnovic Saša. A vzápětí jsme zas v Bídnících a blížíme se k barikádě, tedy přes krátkou zastávku lásky na první pohled. Při pohledu na rakev na barikádě jsem asi nebyla jediná, koho napadlo, že pokud to byla ta Lamarqeova, tak se to těžko dá považovat za zrovna živý symbol. Ještě mě tak napadá, proč je prakticky vždy představitel Enjolrase hezčí než Marius. Stejné srovnání se nabízí u dospělé Cossetty a Eponiny. Tady je tedy Cossette líbezná, mám docela slabost pro Amandin ksichtík a trochu vyvalené oči, ale Eponina je ve tváři hezčí. Zas figurálně představuje záhadu, při té až směšné vyzáblosti člověk uvažuje, kam dala střeva. Co se někde stáhne, jinde se vyvalí, kam se to vyvalilo u Eponiny je jasné při pohledu do jejího výstřihu. No jo, ale když se omotá onucí a převlíkne za kluka? Koukala jsem marně, nepřišla jsem na to. Ale že je proporčně divná jsem si nevšimla sama, celkové záběry za světla jsou na ni asi tři a pak buď detaily na obličej, nebo se skrývá v polostínu. Škoda, že se nikdy neskrývá ve stínu trojského slona (no já si to nevymyslela, že by připomenutí slavného vítězství egyptského?). Na barikádě si zapláčeme a to hned dvakrát (znovu opakuji poznámku o okoralém cynikovi). Z barikády odcházíme stokou, k čemuž je ještě vtipně řečeno, že Valjean Maria přivedl znovu na svět jako matka. Jo, člověk se rodí mezi močí a stolicí. Při svatbě se díky Thénardierovým opět na chvilku ocitáme v Ďábelském holiči, nebo možná v Alence v říši divů. Ty kostýmy jsou prostě přes čáru. A samotný závěr ... paráda. Místy trošku tlačili na pilu, ti Ténardierovi jsou příliš za každou cenu vtipní, nebýt tak dobře zahraní a zazpívaní, byl by to průšvih, zbytečné efekty (odvanutí útržků žlutého průkazu vězně, auvajs, vypadnutí Enjorlase z okna po popravě, no to už opravdu ... ), ale i když jsem u těchhle míst na sedačce poskakovala, celkový dojem to pro filmovou podobu mé oblíbené knihy i muzikálu setřít nemohlo. (04.01.2013) (méně) (více)