matka!

Proklatě černá komedie mravů, která se zvrhne v surreálný apokalyptický horor. Aronofského film zprvu jen v náznacích, posléze stále explicitněji dává najevo, že nesledujeme realistický příběh. Hypotéza, že půjde o variaci na Hnus (1965) nebo Rosemary má děťátko (1968), čili o domácí horor o paranoidní hrdince, je udržitelná zhruba první hodinu. Poté film morální, logické i jakékoliv jiné normy platné v našem aktuálním světě definitivně opouští. Jednání postav již nelze vysvětlit podle žádného psychologického parametru, mezi událostmi neexistují racionálně zdůvodnitelné vztahy, zákony fyziky přestávají platit. Z podtextu se stává hlavní text a jiná než alegorická interpretace na rozdíl od výše zmíněných filmů Romana Polanského, u nichž jsme až do konce drženi v nejistotě, zda nesledujeme jen zosobněné fragmenty hrdinčiny narušené mysli, není možná. Při snaze o čtení více ukotvené v realitě by se struktura filmu zhroutila.Matka! ovšem své vyprávění nezakládá na neurčitosti a nezodpovězených otázkách. Diváky se nesnaží podněcovat k domýšlení toho, co zůstalo nevyřčeno. Aronofsky nám naopak, jak má ve zvyku, své „velké“ myšlenky bez uzardění vmete do tváře. Sledování filmu není nekomfortní, protože bychom tápali, jaké sdělení nese, ale protože víme (a vidíme) víc, než chceme. Někdy je potřeba atakovat všechny smysly. Díky našemu fyzickému přimknutí k hlavní hrdince (kamera prakticky neopouští její hledisko) s ní soucítíme, prožíváme její fyzické utrpení a chápeme jak její rostoucí frustraci, tak závěrečný akt vzdoru. S podobně agresivním vizuálním stylem, pro který bývá řazen mezi největší pozéry současné americké kinematografie, pracuje Aronofsky ve většině svých filmů, ale v matce! pro jeho uplatnění našel zřejmě poprvé adekvátní materiál. Volbu „příběhu všech příběhů“ jako podkladu pro vyprávění můžeme vnímat jako projev nedostatku soudnosti, ale též coby zdvižený prostředníček směrem ke kritikům, kteří Aronofskému dříve vyčítali snahu vlastní mnohým midcultovým umělcům – pojednat v banální zkratce o problémech celého univerza. Matka! se vrací rovnou k počátku života na zemi a zároveň svou banalitu dává ostentativně na odiv. Nehraje si na vznešené umění, nad nímž bychom měli dlouze kontemplovat. Jde o nepokrytou snahu jakýmikoliv dostupnými vyjadřovacími prostředky, trochu v duchu "divadla krutosti", upozornit na krizi, ve které se lidstvo vinou nespravedlivých společenských poměrů i vlastního sobectví, nezájmu, pokrytectví, přezíravosti a samolibosti octlo. Je to zoufalý, ale ve své bezelstnosti zároveň neobyčejně autentický výkřik, ne vlídná prosba. Možná vás pohorší, možná se mu vysmějete, možná vám z něj bude špatně, ale pokud vás nenechá lhostejnými, splnil svůj účel. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, ScarPoul, JitkaCardova, salalala Triple H, Avathar, hlošík, Cyberboy (12.02.2018)

Vnímám rozpolcenost publika, ale jako jeden z mála filmů poslední doby se ve mě matka! dokázala usadit, růst a (s)tvořit myšlenky. Ať už náboženskou symbolikou, eko vnímáním nebo vůbec zhmotněním ženské empatie a lásky, která naráží na svět mužů. Během sledování mi šli na mysl filmy jako Repulsion, Rosemary má děťátko a další, které se fragmenty matce! podobají, ale každý z nich sleduje odlišný směr (i když prvně jmenovaný svým způsobem není daleko). Darren si jde za svým a dělá si věci po svém, a i přes mou lásku k Fontáne (nesrovnatelné s matkou! - stylisticky i příběhově) věřím, že jeho magnum opus teprve přijde. (24.01.2018)

Nejnovější dílo kdysi tak oceňovaného Darrena Aronofskyho opět rozděluje přihlížející ve dví. Asi se bez spoilerů úplně nedá polemizovat nad tím, co přesně jaký divák ještě snese a co ne, ale je fakt, že po první semtam obyčejné, semtam malinko podivné úvodní hodince se matka! zvrhne do zcela nové, navenek nijak s první půlkou nesouvisející, kapitoly, která vehementně útočí na všechny smysly v těle a zkrátka nikoho nemůže nechat úplně v klidu. Aronofsky skutečně tne do živého jako nikdy dřív a na mě to fungovalo. Nebudu říkat co, ale v druhé půlce jsem byl takřka pernamentně v katarzi, i když se i tam našly podivné táhlé sekvence, které nepatrně připravovaly na věci budoucí. A že je to teda řádně natočené psycho, ve kterém postavy jednají naprosto bez rozmyslu a je jen na JLaw, jak se s početnými nástrahami v jednom zdánlivě malebném domku vypořádá. Rozhodně nic pro slabší povahy, ačkoliv bych se nebál zdůraznit, že se onen slovutný režisér vyvaroval až přespříliš explicitních záběrů, které nesmí chybět v žádném choromyslném a destruktivním bijáku, které si vyhledávají jen "fajnšmekři." Myslím takové ty filmy typu Night of the virgin, Ich seh, Ich seh nebo Lidská stonožka. Tohle je pořád mainstream, který nepřipravené diváky jistojistě znechutí a i nadále se o něm bude mluvit hodně a je to tak celé akorát. Nebýt až příliš natahované první půlky (ačkoliv plně chápu význam, proč to tak je), tak jdu do pětikvaltu. Takhle 8/10. (18.10.2017)

Často se dočtete, že filmu se dá dát buď 5*, nebo odpad, nic mezi tím. Dále, že je lepší si o filmu nic nezjišťovat a prostě na něho jít. Já jsem však na film šla a věděla do čeho jdu a myslím si, že právě proto se teď řadím mezi ty spokojené diváky. Mě to prostě bavilo, bavilo mě hledat všechny ty symboly a smysl jednotlivých scén. Divák, který si bude myslet, že jde na klasické drama, nebo dokonce horor, si bude dobrou polovinu filmu říkat, co to vlastně sleduje a už může být tak otrávený, že mut to celé bude úplně jedno. Tím nechci říct, že by film byl nějak složitý na pochopení, on je právě ve své podstatě docela banální. Tohle je typický Aronofsky, velká myšlenka převyprávěná tím nejjednodušším způsobem, jen zabalená ve složité a ne lehce přístupné formě. Herecky i technicky špičkové, včera jsem dala 3*, ale ten film ve mně roste, protože mi právě docházejí všechny ty detaily. Doporučit, nebo nedoporučit? Já prostě nevím, na tenhle film bude každý reagovat jinak. Jisté ale je, že nic podobného letos v kině nenajdete. (22.10.2017)