Poslední motýl

Panu Kachynovi se tento film povedl.Francouzsky herec-filmovy mim je skvely.Velice zdarila mi prisla jevistni scena s Jezibabou,ktera do pece vhani deti,tento okamzik mi utkvel v mysli z detstvi,pusobive vytvoreno. O tom ze nemci v Terezine hrali pri navsteve zastupcu cerveneho krize "divadlo-komedii" ,tak pusobive ze jim bylo skoro skoceno na spek jsem vedel, ale jestli to bylo srovnatelne s filmovym scenarem si tvrdit netroufnu. (06.06.2008)

Silné téma a skvělá kamera, ale žel se k tomu podstatnému prokousáváme moc dlouho. Třeba začátek v Paříži mne moc nebavil, možná je to i tím, že vaudeville obecně nemusím, a myslím že i docela dlouho trvalo, než jsme se probojovali k hlavní postavě a jejímu dilematu. Ale i pak jsou jednotlivé motivy odhalovány tak nějak mimochodem, a někdy nevím, jestli je to účel, nebo spíše podcenění diváka. Samozřejmě mne poněkud dožralo i to, že jsem měl pravdu, když jsem prohlásil, že když Kachyňa, tak nahá prepubretální holčička, a ono fakt jo. Ale ve chvíli, kdy se konečně začne zkoušet hra, kdy Laufer promluví o tabákových lístcích, kdy se vysypávají do řeky krabice, kdy se objeví Sofiina volba, kdy se objeví dokonalá a působivá Perníková chaloupka, a hlavně kdy kameraman dokáže záběrem prázdného nástupiště vyvolat nepříjemné mrazení v zádech, tak bych filmu z fleku dal pět hvězdiček. Ale vzhledem k unylému a antidiváckému začátku a pár přešlapům v dramaturgii později žel nemůžu. (09.04.2018)

Početnější komparz jsem snad v “československém” filmu ještě neviděl. To je asi můj vůbec nejsilnější dojem. Jinak je to hodně zvláštní, složitý, protože naprosto atypický film o pobytu v koncentračním táboře. Karel Kachyňa byl ohromný tou odvahou nahlížet věci jinou optikou, než všichni ostatní. Ve Spielbergově koncentráku se dalo taky ledacos podniknout, ale židovskou kavárnou by divákům hlavy nepletl. Tak moc by v náš intelekt nevěřil- narozdíl od Karla Kachyni- ten se toho nebál. Pro někoho možná zmatečné, pro mě objevné. Zase jsem pro sebe díky filmu objevil kousek pestřejší historie. Filmu podle mne jinak ubližovala kombinace postsynchronů a dabingu, momenty bez dabingu nebo beze slov pro mě byly silnější. (26.11.2019)

Jeden z hodně zajímavých porevolučních filmů dramatického žánru s novými pohledy na historii nedávnou, které bohužel zapadly a dodnes nejsou obecně známé. Tenhle koprodukční snímek Karla Kachyni se spoustou známých tváří z československého hereckého i hudebního světa ve vedlejších rolích nás zavede zcela mimo domácí prostředí do výpravného kabaretu uprostřed válečné Paříže a následně židovského ghetta. Asi prvních 15 minut to vypadá na retro veselohru o láskách a úsměvných trablech mimického komika, po provokatívním výstupu atmosféra úplně zhoustne do tuhého dramatu na pomezi života a smrti. Přijetí nabídky uměleckého angažmá v ghettu se stává pro Moreaua na první pohled ideální záchranou, ve skutečnosti jen dočasnou. Nejsilněji na mě zapůsobila scéna s dohodou výměny Stelly za náhradního kluka do připraveného tranportu a pak závěrečné Moreauovo představení na dřevěné plošině tranportního vlaku před dalším transportem. Krutý příběh o manipulacích s židmi, především se židovskými děti za 2.světové války, kde někdy zůstává rozum stát nad okamžiky z historie, krásně (jako vždy) odlehčuje Kachyňa svým osobitým poetickým stylem s nostalgickou atmosférou a spoustou uměleckých vložek. Objevuje smysl pro usměv a život i v bezvýchodiskových situacích, v příběhu, kde každé jedno pousmání zlehčuje nejisté chvíle před blížícím se utrpením. A to je na tom nejkrásnější. Ještě dlouho po skončení filmu mi v hlavně zněla ústřední písnička Hany Hegerové o jaru a věčném vánku... 85% (17.02.2018)

Nejsem si tak úplně jistá, proč jednoduše nevznikl film o inscenování dětské opery Brundibár, která se skutečně v Terezíně na jaře 1944 přehrála i pro Mezinárodní červený kříž. Ale pakliže přistoupím na hru s francouzským mimem Antoinem Moreauem a jeho verzí Jeníčka a Mařenky, dále se nenechám odrazit množinou českých herců v nic neříkajících šablonovitých rolích (od Molavcové přes Štekla po Zedníčka)... ale naopak vše nechám vyvrcholit při závěrečné montáži příběhů se šťastným koncem, které se nikdy neodehrály, mohu Posledního motýla akceptovat jako hodnotný příspěvek na téma terezínského ghetta. (13.05.2011)