Jeden gól

Taikův jemný, lidumilný novozélandský humor je mému srdci fakt blízký a ještě když se tu dá dívat na mnou milovaného Fassbendera, jsou to jenom plusové body. Není to kdovíjak divoký humor, ale není to taky ten americký na sílu tlačený debilní humor plný dvojsmyslů, ale humor dobrých srdcí v podání samojských lidských figurek, které to s vámi vždycky budou myslet dobře ve svém pozitivním přístupu k životu. Za mě by se měl Taika drže těchto svých malých, upřímných a silně oduševnělých komediálních předloh a ne se falešně chytat tzv. magnetů na peníze jako jsou blockbustery o trapných Marvel světech, které člověku nedají nic. Tohle je totiž čistokrevné duševní wellness. (17.02.2024)

Co to sakra bylo? Zdá se, že Waititimu došla kreativní šťáva. Když na mně při sledování „úsměvné komedie“ dotírá deprese, tak je něco špatně. Jakýkoliv pokus o vtip se naprosto míjí účinkem. Docela dobře si dokážu představit, že kdyby film do rukou dostal zkušený filmař a udělal z něj drama, dopadl by mnohem lépe. Takhle nefunguje opravdu nic. (31.01.2024)

Jednou za uherský salám prosté vypnu mozek, uležím se na gauči, a totálně mi hlava nebere proč se na takové filmy sypou prachy na rozpočet, ale člověk potřebuje ventilovat tyhle feel-good komedie. Taika Tsatsiky, jako novozélandský Monty Python, co si svým retardovaným infantilním humorem zrovna moc nešetří, ale snímky jako Hon na pačlověky nebo Co děláme v temnotách (co bysme tam taky dělali?), je top strop svého žánru, kdy absurdita střídá opravdový styl. Ujetá blbinka o Fastbenderovi, co gaučuje romské poloopice, s mentálním downovým syndromem, vycvičenou na mlácení pazourku o žulu nebo opíkání dřeva na gazelu, chce přetransformovat něco jako Ligu Maestrů, nebo gorily v Clast of Stars, zní na první pohled jako béčkový námět, který jsme tu viděli už hodněkrát. Na tom pravda je asi polovičatá. Krom amerických komedií pro lobotomy jako Zpátky ve hře, Bláznivá olympiáda nebo dokudrama Cesta zpátky s Benem Flekem, což považuji za největší přešlap svý kariéry. Tady domoročanům stačí jen jeden výkop. To bude dost hardcore operace i pro zkrachovalého trenéra (opět další klišé). Nebavil jsem se tak moc, abych zapomněl na to, jak tam plac oběhavá trans žena, ale úsměvný to bylo, a pár vypečených vtípků to mělo, a hlavně divák zrelaxuje u přírody Jižního tichého oceánu. Kokosy v tropicu. (01.04.2024)

Taika Waititi má svůj obří boom za sebou a doufám, že si uvědomí, že ten jeho příliš přestřelený humor tolik lidí nebaví, určitě ne více než kvalitně a seriózně vyprávěný příběh. Bohužel i zde má své trapné cameo, podobně jako u Králíčka Jojo (o Thorovi 4 nemluvě), kde začátek jako by byl z úplně jiného filmu a potitulkovka je jen trapnost sama o sobě. Ten zbytek naštěstí funguje dle zajeté šablony (a prošlápnutí cestičky Tedem Lassem) více než obstojně a na to, jak špatné recenze Jeden gól měl, tak mě teda bavil a rád jsem zas viděl Michaela Fassbendera, který byl dle mého do této role vhodně zvolen. Stále je to jen lehký nadprůměr, který až příliš hraje na jistotu po vzoru dvacet let starých podobně laděných sportovních filmů, ovšem nic, u čehož bych litoval ztráty času. (10.03.2024)

Taika Waititi natočil nepříliš ambiciózní film, který ovšem sází na pozitivní energii, snahou o inspirativní odvyprávění zdánlivě absurdního a přesto reálného příběhu. Waititi v rámci možností upletl z lejna bič, výsledek tak díky tomu neurazí i kdyby měl pro diváka největší noční můru přestavovat fakt, že by musel byť jen pár minut svého života věnovat sledování reálné kopané. Michael Fassbender i přes krapet zvláštní obsazení nakonec zvládne v průběhu filmu v roli působit více přesvědčivě. Waititi umí lépe a chvílemi je znát, že úplně nezná balanc mezi emocemi. Přesto výsledek rozhodně nezabolí a Waititi pořád vyloženě neskryje cit pro audiovizuální vyprávění, bizarní humor i silné emoce v momentě, kdy na ně má dojít. Nové Kokosy na sněhu se nekonají, neurážející feel-good movie ano.... (03.01.2024)