O Janovi a podivuhodném příteli

Moje hodnocení se velice liší od názoru velké většiny divácké obce, mám pro to ale svůj důvod. Tradiční česká filmová pohádka má obsahovat humor a toho se mi zde hrubě nedostává. Zlo nemá být nemilosrdně zlé, nýbrž neskutečně hloupé a ve finále zesměšněné (Miloš Kopecký v Pyšné princezně, generálové Kemr a Vostřel v Šíleně smutné princezně, správce Preiss a kaprál Nárožný v pohádce S čerty nejsou žerty....). Tento snímek se tradice nedrží, je temný až hororový a dle mého názoru nevhodný na štědrovečerní primetime, kde jsem ho před lety jako dítě poprvé spatřil a zkazil si tím celé vánoce. (09.05.2006)

Král má zahradu plnou soch s živýma očima a další nechce. Jeho pocit, že skulptur po zahradě má už víc než dost je natolik silný, že chodí sám otevírat adeptům na zkamenění, aby je od jejich úmyslu odradil. Problém je, že princezna je i přes svou divnou paruku natolik krásná, že ne všechny se odradit podaří. Tajemné a děsivé atmosféře pohádky dělá dobrou službu hudba. Není to pohádka pro malé děti, ale jakmile člověk téhle pohádce "doroste", může si už s klidem dát i nějaký regulérní horor. Co do atmosféry většina z nich za touhle pohádkou kulhá. (20.04.2011)

Tahle pohádka je docela zvláštní. Ale rozhodně ne špatná, spíš naopak. Když jsem byl malý, tak jsem se jí trošku bál, konkrétně toho podivného Janova přítele. Nikdy jsem nepochopil, co ta postava byla vlastně zač a nechápu to dodnes. Hodnotím 4*, málokdy člověk spatří takhle zajímavou a tajemnou pohádku navíc podpořenou mrazivou hudbou. (16.12.2007)

Po opakovaných zhlédnutích přidávám čtvrtou hvězdu. Andersenova tradičně pochmurná atmosféra stylem připomínající Deváté srdce, zápletka ala Souboj Titánů, skvělá hudba, velice zajímavé herecké obsazení. V něm je pro mě jedinečný Josef Kemr. Jak zde již zaznělo a sám nechápu jenom TV zpracování, některé slabší triky. (21.12.2014)

Tahle pohádka na mě už od dětství působila hodně tajemně. Kouzlo pro mě má i nyní, ale jiné – za tu dobu jsem obohacena o jisté poznání, které jsem jako dítě neměla. Možná proto mě tak přitahovala, protože oslovovala něco z mého nevědomí. Když si pohádku převedu do řeči symbolů a vnímám, jaká stránka osobnosti zrovna za Jana a princeznu jedná, jsem fascinována. Jako předloha k filmu posloužila Andersenova pohádka „Společník na cestách“, která má (s ohledem na Andersenovu tvorbu) netypicky pozitivní konec. Jan vedle svého přítele, který jej učí posílit svého vnitřního muže, roste. Nádherná princezna s krásným hlasem je ovládána krutostí a chladem svého vnitřního muže, aniž by tento fakt mohla jakkoli ovlivnit. Se svým vnitřním mužem se setkává ve spánku (tedy v jiném druhu reality). Přítel učí Jana tomu (tak trochu šamansky), že sejít z cesty je nebezpečné a že by Jan neměl utíkat od svého záměru. Učí jej, že není vše tak, jak vypadá a že útěk či uposlechnutí strachu není cestou odvahy. Přítel Janovi po zásluze zhmotní bělouše (totemové zvíře), kterého zkrotil v místě mimo čas a prostor, co bychom mohli nazvat snem či nevšední realitou. Přítel supluje Janovi do jisté fáze příběhu roli otce, který předčasně zemřel. Když se však Jan cítí vnitřně silný, chce převzít zodpovědnost a pro třetí odpověď se vydává sám. Počíná si vcelku neobratně, dopouští se začátečnických chyb, ale když přijde na poměření fyzických sil, vítězí. Aby však bylo vítězství završeno, musí prolomit kletbu a uhodnout poslední odpověď. V té chvíli jej přítel učí vypnout ratio a naslouchat intuici (napojit se na hlas své vnitřní ženy). Předtím však, než bude Jan hádat potřetí, ptá se princezna (již v kontaktu se svými vnitřními postavami) otce, zda nejde hádání zrušit. Otec se však zdá být neústupný a princezna tak prochází nutnou zkouškou ne-lítosti. Za důvěru, kterou dala Janovi, pak získá celistvost své osobnosti – klíč ke svobodě. (12.01.2017)