Duna: Část druhá

Ultimátní audiovizuální zážitek současnosti, který toho v sobě skrývá víc, než se na první dobrou zdá. Spousta lidí označuje Villeneuvovu Dunu jen za "pěkné obrázky". Avšak nebýt precizního scénáře, příběhu a postav, tak ani zdaleka nemiluju tento počin takovým způsobem. Je to ultimátní vizuální vyprávění, kde se šetří slovy, ale každé slovo má o to větší význam. Někteří uvadí menší množství a kratší délku dialogů za negativum, jen protože to nesází na slovní vysvětlování a vyprávění jako běžné filmy. Ovšem pro mě je to teda ultimátní důkaz toho, že Villeneuve rozumí filmové médium na úplně jiný úrovni než všichni okolo. Je neuvěřitelný, kolik toho obsáhl právě s tak málo slovy a jak skvěle umí předat všechny potřebný informace divákovi čistě pomocí kamery, záběrování, hudby, zvuků a barev. Je to génius, který to naservíroval opravdu jedinečný příběh a podívanou. Upřímně je mi líto kohokoliv, kdo to nevidí a nevnímá. Jednoduše ten nervydrásající, jedinečný, kultovní a zásadní příběh se scénářem, je v naproste symbióze, v kompletní nirváně s audiovizuální stránkou celého snímku. Je to zážitek, u kterého chcete být, který si nechcete nechat ujít a který bude dlouhé roky s lidmi po celém světě rezonovat! Je to dle mého zásadní, až generační dílo, jaké tu dlouhé roky nebylo a dlouhé roky nebude. Díky tomu, že samotná předloha nabídla, tak vyzrálý a komplexní počin, tak i tento film je silným příběhem. Příběhem, který je netradiční, který dává najevo, co vše je špatné s tímto světem. Příběhem, který varuje před hrozbami lidstva, když se na rozcestí vydá špatným směrem. Tohle je příběh a film, který dokáže utvářet lepší lidi a lepší svět. (04.03.2024)

Dune: Part Two byl můj nejočekávanější film minulého roku, ale ani s jeho odkladem na rok 2024 se moje očekávání nesnížilo. A i přesto, že jsem nedokázal sehnat lístky do IMAXU (jediný a nejlepší způsob jak sledovat snímek) na  předpremiéru Villeneuva díla, tak jsem nebyl o nic míň nadšený z výsledného snímku. Všechny pozitiva předchozího filmu zůstaly zachovány - od hereckých výkonů, CGI, kostýmů, kamerových záběrů až po Zimmerův epický soundtrack. Scéna jízdy na písečném červovi nebo Paulův proslov před Fremeny budou patřit k  momentům, které si budu pamatovat ještě několik let. Pokud bych tu měl zmínit  nějaká negativa, tak musím říct, že film třeba oproti Impérium vrací úder nefunguje jako samostatný snímek, ale pouze jako druhá část z případné trilogie. Taky bych řekl, že mi Harkonnenové přišli více neschopní oproti první části, kdy v mých očích už nepůsobili jako ten strašidelný národ barbarů, který vyhladil celý klan svými intrikami a machinacemi. Řekl bych ale, že se oproti první části zlepšilo tempo snímku a jeho zakončení nepůsobí tak natahovaně jako Dune: Part One nebo Návrat krále. Nové postavy byly fajn, ale překvapilo mě jak malou (a skoro až nevýraznou) roli měl Christopher Walken jako Imperátor nebo Austin Butler jako psychopatický Feyd-Rautha. Ten si ale  naštěstí kradl každou scénu pro sebe a představoval  Paulův temný protiklad podobně jako třeba Neo a Agent Smith. Jen škoda, že Wonka a Elvis neměli víc scén mezi sebou, ale chápu, že se režisér držel Herbertovi předlohy, kterou si chci po shlédnutí obou částí konečně přečíst. Taky musím pochválit jejich komorní souboj, který se obešel bez jakéhokoliv hudebního doprovodu, což mi připomnělo první souboj Batmana a Banea z The Dark Knight Rises, kde byl  shodou okolností taky jako skladatel Hans Zimmer.  No a i když je teprve začátek roku, tak už teď vím, že tohle je definitivně můj snímek roku 2024, který neporazí ani Furiosa nebo Deadpool & Wolverine. A myslím, že Christopher Nolan může děkovat Bohu, že byla druhá Duna odložena na tenhle rok, protože i když byl Oppenheimer kvalitní snímek, tak by vedle druhé Duny nebyl soupeřem a odnesl by si většinu zlatých plešounů místo Ničitele světů. I když to už zaznělo i v jiných recenzích, tak závěrem teda řeknu, že  opravdu doufám, že se Duna stane stejnou kulturní událostí jako Star Wars nebo Pán Prstenů pro novou generaci diváků. Teď už jen stačí doufat, že nebudeme čekat na Spasitele Duny více než pět let (i když by delší pauza prospěla díky časovému skoku předlohy) a zatím si můžeme zkrátit čekání na závěr trilogie připravovaným seriálem Dune: Prophecy, který bude odkrývat pozadí sesterstva Bene Gesserit. (11.03.2024)

Naštěstí jsem se rychle smířil s tím, že Paulův vývoj se bude odvíjet podle očekávatelné trajektorie - zejména když se Villeneuve na rozdíl od Lynche rozhodl následovat didaktické schéma zrodu diktátora. Proč naštěstí? Protože jsem se díky tomu záhy začal soustředit na perspektivu Chani, brzy ustavené coby postava věcná, analytická a empatická. ___ V tomto ohledu se dá DUNA II uchopit trochu jako MATRIX, kde šlo o záměr: Zdánlivě se jedná o příběh mužského hrdiny, ale ve skutečnosti je celý film vystavěn jako analytické pozorování mnohem bystřejší ženské postavy, jež se rozhoduje, zda jí ten chlap stojí za pozornost a důvěru. Chaninou antagonistkou je pak podobně nenápadně rozvíjená hlavní mrcha Jessica. ___ Příběh Chani v paralele k příběhu Jessicy je nakonec jediná soustavně rozvíjená dvoj-linie. Oproti tomu linie traktované jako centrální jsou čím dál eliptičtější, zmatečnější a náhodnější. Imperátor je neatoritativní, původní mladý padouch se stává ponižovanou vedlejší postavou, nový mladý padouch je přepálená karikatura - a čarodějnická špionáž působí v té zkratce jako z bondovské parodie.  ___ Výhoda perspektivního napojení se na Chani je i v tom, že si stejně jako ona můžeme říkat: "Co se s Paulem sakra děje? Proč dělá, co před chvílí říkal, že dělat nebude? Hráblo mu?" Nemluvě o tom, že slib věčné lásky pět minut předtím, než požádá o ruku jinou ženskou, je pohříchu pochybná milostná diplomacie. ___ Jediná dramaticky funkční část filmu je pro mě ta romantická, když se postupně sbližují - a vyvrcholí to cestou na červovi. Napadla mě paralela se STAR WARS III, kde šlapaly naopak ona politická rovina, hrdinova proměna i pocit zmaru z rozkladu světa.  ___ Ano, kompozice, tonalita a práce se zvukem jsou pozoruhodné, leč žádná scéna krom milostných a prvního sedlání červa (což je de facto taky milostná scéna, opět je klíčová Chanina perspektiva) mě nezasáhla: nebyl jsem stržen dramaticky ani esteticky, nezažíval vzrušení z filmařiny, z hry tvarů, světla a zvuků, z výstavby scén či z rytmu, jež třeba u Nolana zažívám běžně. ___ DUNA I odvážně reinterpretovala příběh členitého světa skrze relativně intimní, fázované drama několika postav. DUNA II je naopak překvapivě konvenční "temný" velkofilm o boji rebelů se systémem, jen jsou všichni svině nebo blbci. Krom Chani. A červů. (09.03.2024)

Nejnudnější film roku. To, že je hudba extrémně přeřvaná, opravdu neznamená že je skvělá. Jinak jedno klišé za druhým (obyčejný kluk, láska, zrození vůdce, útok). Necitlivý střih - kde jsou ty stonožky, džin ? A je sice hezké, že nepřátelé jsou x-tou variací na nácky, ale vážně mám fandit zarostlým zfanatizovaným křovákům, kteří sice nevykřikují Salám Akát či co, ale i tak se chovají jako členové talibanu jak vyšití ?! (20.03.2024)

Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený,  což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát.  Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici. (03.03.2024)