Velký Gatsby

Nelíbil se mi začátek. Zkratkovité a přesto podivně zdlouhavé uvedení do dobového prostředí (plné obrazových prolínaček a útržků konverzací) ještě k tomu Toubym Maguirem jako vypravěčem, mi moc nesedlo. Ve chvíli kdy nastoupí Gatsby tempo zvolní a dostáváme se k hlavní zapletce. Osobně jsem si dával pozor, abych před filmem nic moc nevěděl, protože jako nečitatel knihy (kterou si mám rozhodně teď v úmyslu sehnat) jsem netušil co je Jay zač. Večírků je tu zhruba tolik co v trailerech, ale prim hrají velmi literárně znějící (rozuměj neupravené) dialogy či monology o lidech obecně. Pointa je hutná a Fitzgerald ji předpokládám (a doufám) podal podobně intenzivně. Baz Luhrmann tentokrát nedokázal úplně prodat dobové odlišnosti zobrazovanou a současnou (zastoupenou moderní hudbou a odkazy na současné reálie) a hlavně dostatečně nezdůraznil sociální linii příběhu. Veškerá romantika je samozřejmě na výbornou. Stejně tak afterefekt. Herecky vyniká především DiCaprio, ale ani jeho spoluhráči si s ničím nezadají. Armstrongova hudba je podmanivá, takže doufám i v orchestrální soundtrack. Right, old sport? (24.05.2013)

Připadá mi to jako kdyby mi někdo špatně vyprávěl dobrý vtip, navíc ten, který už jsem jednou slyšela. Stejný příběh, jiné pojetí, víc barevných cingrlátek, divoké střídání hudby. Kdo viděl Roberta z roku 1974 a neuvidí Leonarda 2013 o nic zásadního nepřijde. Stačí si doma pustit barvenou hudbu a hodně to osolit do repráků, případně se u toho posypat konfety a polít šampaňským. Výsledek bude přibližně stejný. (08.09.2014)

Film mě zpočátku absolutně nesednul. Měl šíleně rychlý tempo a až křlklavě kýčovitej obraz. Naštěstí od chvíle, kdy se ve filmu objeví Leonardo začíná příběh měnit nálady, od snobskýho prázdna k romantice a konečně nabere nějaký směr. Leo je herecky opět výbornej a jeho scény dělaj z filmu přijatelně koukatelnou záležitost. Všechno vyvrcholí skvělou dialogovou scénou v závěru filmu při který jsem ani nedutal a která sama o sobě by se svou kvalitou neztratila ani na Broadway nebo West Endu. (14.09.2014)

Konečně se někdo nebojí smysluplně a s plnou parádou říct, jestli byl Gatsby opravdu velký, nebo ne. *** Filmů, které dovedou ve všech nuancích vystihnout klíčové dilema románu, a nadto je skrze svou interpretaci důsledně a divukrásně předvést, s neopakovatelnou grácií, po svém, není mnoho (napadá mě ještě snad Abrahámovo údolí jakožto specifický a podivuhodný komentář k Paní Bovaryové). *** Pokud tedy jde o obsah - kniha ani zdaleka není tak odvážná a vyostřená či vypjatá, má-li předvádět onen ambivalentní naturel páně Gatsbyho, a proto ve chvíli, kdy vyvstane otázka jeho velikosti, čili jakým člověkem vlastně byl, zda opovženíhodným bonvivánem a dandym, či nepochopeným géniem, čtenář je bezradný, protože bezradný a jaksi rozplizlý byl i román, způsobem podání, dotýkání se a popisování Gatsbyho... Naopak film vás v tomhle nenechá na holičkách - ale nerozhoduje za vás, nemoralizuje a nevysvětluje, nicméně dovede Gatsbyho vykreslit tak životně, smyslně, že něco cítit musíte, budete jím nutně dotčeni. Přestože je jen na vás, co chápete velikostí, tady máte živoucí materiál se rozhodnout. Až bych řekla, že tak nějak by to byl Fitzgelrald rád napsal, s takovým efektem, kdyby byl s to. *** A co se týče formy, Luhrmann tu velice překvapivě dozrál k uměřenosti - jeho v upřílišněnosti a přebujelosti až zastrašující nápady, jak vizualizovat sensualitu a emoce, živelná kreativita a mnohdy až hrůzostrašná megalomanie Moulin Rouge se tady nechávají zkrotit a ujařmit, a poslušně se podřizují ději příběhu, prožívání a konání jednotlivých postav, popisům dobových situací či dramatickým zvratům zápletky; režisér se už nenechává bezuzdně unášet, a o to silněji se může nechat unést divák. Kde Moulin Rouge bylo dílo rozpustně navržené a stvořené k donekonečna se vrstvícím labužnickým orgiím, kochání se a tonutí v opilých radovánkách, následných nevyhnutných mdlobách podroušeností, v závratných propadech do zlých kocovin a bolestivých zajetí v pobledlých, mdlých vystřízlivěních - a bylo zřejmé, že režisér si vybral téma, které mu dovolí ve stylu věčného kabaretu zahlcovat sebe i druhé neúměrností fantaskních, karnevalových výstředností a salvách panujících emocí -, tady je naproti tomu neúměrnost striktně (byť nepochybně s touže radostí) využitá pouze tam, kde logicky ilustruje přísnou interpretaci klasického příběhu velké literatury. Tím, že si Luhrmann vybral Gatsbyho, si na sebe upletl bič a zkrotil s ním svou sílu ke chvále výborně soustředěného, byť co do originality a dechberoucnosti technik a nápadů neméně překvapivého díla, jež nejúporněji působí svou silou právě tím, jak svou sílu zkušeně krotí a zase popouští. *** (23.11.2013)

Obrovské barvami přetékající záběry, kam je vstup povolen jen krásným, elegantním a usměvavým hercům / herečkám .. to je kýčovitý svět Baze Luhrmanna .. a já nevím proč mu tohle opět bez okolků žeru! Nechávám se rozpustit v té spleti barev, podupávám si při jeho dalším hudebním výletu proti proudu (současný hip-hop ve 30. letech minulého století zafungoval, ačkoliv ho nemusím) a užívám si tajemný příběh Jaye Gatsbyho. Všechno jede na plné obrátky a .. najednou mám pocit, jako by se v půli vyměnili režiséři. Bombastičnost je pryč, na paletě snad došla většina barev nebo se slila v jednu nevýraznou šmouhu a nekonečná party se přesunula o dům dál. Když už jsem psal o tom žraní .. naštěstí jsem se na úvod přecpal všemi lahodnými filmovými ingrediencemi, takže pak nebyla taková lačnost po dalším nášupu, ale v bříšku mně přece jen škrundalo .. (09.02.2014)