Toman

Toman je zde jen kamínek v mozaice poválečné politiky, jednu z mnoha tváří na kancelářských setkáních, jednáních, společenských akcích. Hovoří s Klementem Gottwaldem, s Rudolfem Slánským, s Janem Masarykem a desítkami jiných aktérů doby, opatřených vždy pečlivými podtitulky se jménem a funkcí jako na historickém tablu. Místo osobního dramatu se odvíjí chodící mluvící encyklopedie druhé půle 40. let v oparu schůzovního cigaretového dýmu. Přitom právě a jedině Zdeněk Toman je nosnou, protože málo známou a kontroverzní postavou, s níž by se daly dělat divy. Ať už pracoval pro exilovou vládu v Londýně, kde si vybudoval obchodní kontakty, repatrioval za patřičné „všimné“ občany v Užhorodu, sháněl jako šéf zahraniční rozvědky pro komunisty pokoutně závratné sumy na volební kampaň, nebo – opět za úplatu – pomáhal deportaci židovských uprchlíků přes naše území, vždy myslel na vlastní kapsu. Ale dost možná – což bohužel z filmu není patrné – se při tom musel báječně bavit vlastní obratností, nepostradatelností i mocí zákulisního hráče, jenž si na každého vede tajný spis. Je tu banální putování mezi manželkou a milenkou včetně zběžných sexuálních scén. Odstředivý tok vyprávění včetně černobílých archivů se blíží spíše hranému dokumentu či popisné rekonstrukci událostí než dramatickému osudu jednotlivce. Je to důkladné, zevrubné a únavné v čele se stokrát již slyšeným Gottwaldovým projektem po návratu od prezidenta z Hradu, nemluvě o skutečnosti, že bezmála dvě a půl hodiny stráví divák s vesměs nesympatickými lidmi. V komunistické galerce není komu stranit ani o koho se strachovat, Tomanovi chybí silný protihráč – i za cenu smyšlené figury. Přitom po stránce filmařských řemesel jde o projekt poctivý, nešizený a vyčerpávající – i když v obou významech slova. Zvolená metoda zkrátka produkuje naučnou nezáživnost, a když se v poslední půlhodince začne smyčka utahovat, pozdní nástup rodinného thrilleru už se s očekáváním nutně míjí. (13.04.2020)

Dvě hodiny jsem se tvářil jako Trojan na předávání Českých lvů. Taky jsem přestával věřit, že to někdy skončí. Jde o ohranou písničku. Znovu byla vytažena velmi zajímavá postava našich dějin, která časem zapadla pod prachem času, ale svůj film si vzhledem ke svému vlivu jistě zaslouží. Kvůli prezentaci zbytečně mnoha postav se však sklouzává ke zkratkovitému vyprávění a to ještě hodně zachraňují popisky. Tudy cesta fakt nevede, ale snaha se cení. (25.03.2019)

Když komunisté vyklízeli na podzim parlament, přibalili jim na cestu tenhle film. Zdeněk Toman, ministerský předseda, nepoučen z krizového vývoje tak dlouho šmelil, až skončil v poutech komunistického vyšetřovatele v podání Ladislava Hampla. Jeho kontroverzní příběh do filmové podoby přetavil Ondřej Trojan. Absolutně se nesnaží jít cestou zjednodušení. Ba naopak. Inkriminovaná léta 1945-1948 mapuje podrobně. Dal si nemalou práci s charaktery, vládních funkcionářů je nemalé množství. A jsou velmi věrohodně ztvárněni. Problém vyvstal jen s Klementem Gottwaldem, Aleš Procházka byl prostě typově mimo a jeho herectví bylo ze všech účastníků nejméně zajímavé/nejslabší. Ovšem Monika Žáková, ano, ta samá a ve své době přirozeně sličná Žáková ze seriálu Chlapci a chlapi, ztvárnila jeho manželku Martu a její šerednost dokonale, ačkoliv se jedná jen o jednu sekvenci. Dál všem představitelům tehdejší komunistické garnitury uděluji samé superlativy. Film navíc orientaci v nich usnadnil jmennými popiskami s momentálně vykonávanými funkcemi. A studii jejich pokřivených charakterů jsem hltal. Stěžejní role připadla Jiřímu Macháčkovi. A ten najednou suverénně dává vážné polohy a jemné nuance své pochybné postavy. Byla radost sledovat Tomanův vzestup a pád v jeho podání. Film to rozhodně není nikterak krátký. A jelikož jde do politického klikatění velmi podrobně, 150 minut může občas působit přece jen zdlouhavě. Je ale evidentní, že frekventovaným pobýváním v útrobách ÚV si režisér připravoval závěrečné škrtidlo, kdy nemilosrdně nastolí fatální osu(dovost) všem bestiálním komunistickým činovníkům. Zatnutí jejich tipců prostřednictvím popisek je zatraceně působivé, citlivějším divákům za ty nebohé straníky můžou zvlhnout oči. Dobová výprava evokuje a navozuje tehdejší éru velmi zdatně, finance už zřejmě nebyly na rozmáchlé davové scény, ty zastoupily autentické archivní záběry, rozhodně to ale není nic, co by dramaticky kazilo kvalitní filmový zážitek. Trojan a spol. má na kontě pozoruhodný přelom v oblasti politického dusna a je velmi důsledný a poutavý v jeho zobrazení. 9/10 (20.11.2021)

Možno to vyznie, ako hotový p-a-r-a-d-o-x, ale film ma začal v skutočnosti zaujímať až vtedy, keď J. Masaryk „vyskočil” z okna, a to je vážení a milí, cca. , necelých 30 minút pred koncom tohto, neskutočne a zbytočne dlhého snímku ( trvá nehoráznych 2 a pol hodiny, čo je veľmi veľa, sakra ! ), pri ktorom som sa zvyčajne nudil, ako zdeptaný pes na reťazi, že to určite nie je pre takto ‘ambiciózny projekt’ e-x-t-r-a dobrá vizitka, však ? Dovtedy som si zapamätal iba krásnu Tomanovu sekretárku, Miladu, ktorá ho neustále provokovala svojim nesmiernym - sexeppealom, skoro, ako božská Marilyn M. , alebo ešte som si všimol, že tu takmer všetci stále „vypaľujú zobáky” , a ak by ste náhodou nerozumeli, čo mám na mysli, tak tu sa húlilo o stošesť, doslova ako v najvyššom fabrickom komíne ružomberského Mondi, a tak mám taký, celkový „prefajčený dojem” + vyskytuje sa tu množstvo postáv, z ktorých mám perfektný chaos, pretože je ich tu naozaj neúrekom, a pritom s minimálnym priestorom. Ďalšia negatívna vlastnosť. Ako som načrtol v úvode, film je viac-menej hrozná strata času, ktorá sa ako tak vylepší až po spomínanej, tragickej udalosti, kedy sa konečne pohnú ľady, trochu viac sa zdramatizuje filmová skladba, čiže som si normálne vydýchol, že som nemusel na konci udeliť extrémne nízke hodnotenie, lebo väčšinou k tomu tento snímok, bohužiaľ - smeruje ! Nevedel som sa dočkať z. tituliek ! (17.03.2019)

Zajímavá postava, zajímavé reálie, ale celé je to jaksi chladné, skoro chvílemi víc dokument než drama. Jiří Macháček se někde vyjádřil, že občas moc nevěděl, co hrát, že své postavě zcela neporozuměl, neuměl se do ní vcítit - a bylo to poznat. Chyběl mi psychologický ponor, který by i umožnil sdílet sympatie, anebo odpor. Nedovídal jsem se nic o Tomanově skutečném vztahu ke komunistické ideologii ani o jeho vnitřním pocit židovství. V podstatě jsem se na film díval jako na ubíhající krajinu z okna autobusu, bylo mi dost jedno, jak to skončí. (05.05.2019)