Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye

Dreyerův Vampyr není zdaleka tak jednoduchým soustem, spíše hypnotickým stavem, který nechce vyprávět, ale sugerovat sychravé pocity. Vždyť pro celý snímek je typická všeprostupující šeď, zahalující konání postav do imaginativního rámce. Po výrazové stránce je režisér věrný německému expresionismu, a to převážně ve stínohrách, kdy ani nemusíme vidět reálné postavy, abychom vypozorovali režisérovu snahu o vytvoření alternativní podoby lidské existence. Puncu mystičnosti se dostává filmu i rozpolceným ztvárněním. Přestože vznikl již ve zvukové éře, není zcela zvukový. Dialogy jsou pronášeny jen torzovitě, mezititulky zastávají vysvětlovací a hybnou funkci děje. Dreyer tuto torzovitost vnesl i do samotného příběhu. Nepokouší se ptát po příčinách, vskutku zobrazuje jen to, po čem touží. Hrdinům nevštěpuje hlubší psychologii, zato přikládá důležitou roli snům (hlavní hrdina se ocitne ve snu celkem třikrát). Krajina, do které se Allan dostává, působí mdle, bez života; jakékoliv kladné esence jsou vysáty upírovou přítomností. Není se pak co divit, že hrdina – distinguovaného vzezření se slušivým oblekem – je zpočátku bázlivý (spíše pozorující), přesto toužící pomoci. Nehodlá se smířit s bezútěšností, jenž cloumá z osudy místních. Rafinovaný Dreyerův přístup se projeví i na konci, kdy opět nechává věci a konání postav volně plynout bez vysvětlení. Je s podivem, že tento film se dočkal docenění až o mnoho let později, tehdejší kritika ho zcela zavrhla. (18.05.2004)

Jsem tímto snímek naprosto zhypnotizován a fascinován. Popraskaná, depresivní atmosféra, umocněná ještě svou němostí. Jsem fascinován podáním snímku divákovi. Zlehka, ale přitom děsivě. Jsem uchvácen filmovou zručností Dreyera a všech mistrů hororu. Kritika snímku v té době je pro mě nepochopitelná, jelikož toto je diamant. Vampyr není snímek o upírovi, ani o upírech. Film je upír sám. "Jako by to byla nakažlivá nemoc, upírova rozkoš z krve se přenese na jeho oběť, a tak se nevinná lidská bytost sama stane upírem." (12.04.2013)

(1001) Expresionismus (impresionismus?) ve své ryzí podobě. Podobností s Carmillou jsem nenalezla mnoho, respektive kromě upírského motivu asi nic, ale zase jsem nalezla jiné věci, které mě naprosto zabily do sedačky. Všechny scény se stíny jsou dokonalé. Celý film bych připodobnila ke čtení dlouhé, ponuré, monotónní a proklatě kúl (či out) básně. Co ale nechápu, proč se v češtině v názvu objevule David Gray, když je to celou dobu Allan. (31.10.2008)

Vampyr vyvolává i po osmdesáti letech nejistotu, strach a i nějaké to napětí, ne protože by zkoumal obzvlášť děsivé téma, on přímo deformuje divákovu představu o bezpečném filmu. Dreyerovo experimentování s obrazem a kamerou (úplně se zřekl detailů z Panny Orleánské), přetáčení, skromná zvuková stopa a kontroverzní casting hlavního hrdiny, daly za vznik právoplatné hororové klasice skoro až náhodou. ___ Vampyr byl evidentně vyšlechtěn ze Stokerova "textosběrného" Drákuly, Murnauovy filmové fascinace Upír Nosferatu, populárních Lovecraftovských povídek a dalších hororových odrůd. Tu si přisvojuje vyprávění a shromažďování informací, tu si expresionisticky hraje se stíny, tu nechává "šedého" hrdinu potápět se do hlubin snů a představ, které v důsledku předčí všechnu realitu světa. Je pak přirozené, že se dostaví záhadná deprese, která nemá původ v dění na plátně, ale mezi okénky filmového pásu. (22.12.2011)

[8,5/10] (Ch. T. Dreyer - Filmproduktion) (Čb. /// Produkce: Carl Theodor Dreyer, Nicolas de Gunsburg (Julian West) /// Scénář: Carl Theodor Dreyer, Christen Jul podle povídky Za temným zrcadlem Sheridana Le Fanu /// Kamera: Rudolph Maté, Louis Née /// Hudba: Wolfgang Zeller) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (26.12.2009)