Režie:
Alice RohrwacherScénář:
Alice RohrwacherKamera:
Hélène LouvartHrají:
Isabella Rossellini, Josh O'Connor, Alba Rohrwacher, Carol Duarte, Vincenzo Nemolato, Francesca Carrain, Milutin Dapčevič, Luca Chikovani (více)Obsahy(2)
Lovci pokladů, vykradači hrobů a komedianti. To jsou členové party „Tombaroli". Jeden z nich, Arthur (Josh O'Connor), ale vyniká zvláštním darem – schopností najít místa, kde jsou ukryty staré etruské poklady. Zatímco on sám urputně hledá ztracenou lásku, ostatní přátelé využívají jeho jedinečný talent k dosažení bohatství. Hon za chimérami je však dovede až na hranici mezi živými a mrtvými světy. Režisérka Alice Rohrwacher přináší ve svém nezaměnitelném stylu magický snímek zasazený do prosluněných italských scenérií. (Aerofilms)
(více)Videa (7)
Recenze (12)
Jednoznačný highlight v letošní selekci na KVIFF, kdy se Rohrwacher vrací ve větší formě, než kdy předtím, s kouzelně citlivým filmem, pojednávajícím o sebedestruktivní vášni pro ilegální archeologii se zamřením na etruskou éru Apeninského poloostrova, která může být jediným východiskem z nesnesitelného života se zlomeným srdcem v bídě, kde se existenční krize předbíhá s tou existenciální o vedení v závodě o maření protagonistova života. Formálně takřka dokonalé, poctivá, čistá řemeslná filmařina, v níž kamera nepotřebuje víc než precizní mizanscénu a světlo, které hraje těmi pro oko nejpříjemnějšími barvami. Právě onen svět povalečů a vykradačů hrobů, komediantů, v němž je osud možný vyčíst z letu hejna ptáků, je tak krásně špinavý, nespoutaný a uvěřitelný i ve své zcela zjevné fikční odtrženosti od naší aktuální skutečnosti. Kejklíři jasně připomínají Felliniho filmy, stejně tak jako bída, hlína a hmotná nouze evokuje neorealistická díla, jež položila základ moderní evropské kinematografii. Ovšem onen užmoulaný svět plný podvodníků, ubožáků i snílků nevědomky načrtává atmosféru románů Jáchyma Topola, kdy se postavy motají jakýmsi polomýtickým podějinným geograficky nekonkrétním infernem, které je běžným životem s jeho nástrahami. Takhle nějak možná chtěl vypadat Citlivý člověk promítaný na témž festivalu, ale nevypadal. ()
Už po prvních pár scénách jsem věděl, že jsem ani trochu netrefil v co jsem doufal (fantasy toho moc nebylo). Zbytek filmu byl pro mě utrpením. Dlouhá stopáž, nesympatické postavy a jejich charaktery, uřvanost, trapnost a buranství s nezajímavým příběhem. Nadšené ohlasy ale dokážu pochopit. Já jsem se tady ale totálně minul. 1* pouze a jenom za řemeslnou práci. ()
La Chimera poskytuje nádherný celuloidový vizuál, sugestívne snové sekvencie, odťažitý, ale zároveň pútavý výkon Josha O'Connora, 70/80tkové needledropy a celý arzenál rozmarných výjavov dnes už typických pre Rohrwacherovej tvorbu, ale po prvý krát zanecháva dojem sebastrednosti a určitej únavy materiálu (sebastrednosť bola citeľná už v Le pupille, čo sa však dalo obhájiť žánrom a hlavne stopážou). Sila R. predošlých filmov spočívala najmä v juxtapozícii života v zlých sociálnych podmienkach a hravým formálnym spracovaním, ktoré vrstvilo motívy a posúvalo filmy zo začiatočnej neo-neorealistickej polohy do sféry fantázie narúšajúcej logiku času a miesta (Lazaro). V Chimére prevažuje fantázia natoľko, že sociálne postavenie felliniovských postáv nevytvára protipól fantázii, ale slúži ako rekvizita. Film v konečnom dôsledku pôsobí ako sled nápadov, ktoré často fungujú samé o sebe (tanečná scéna, Arthurove vidiny, sekvencia v prístave....), ale netvoria zmysluplný celok. ()
Alice Rohrwacherová se drží své oblíbené retro nitky a citlivě skládá neuvěřitelné filmové dílo, které jde k divákovi vlastní trnitou cestou. Magické Toskánsko vězní cizince (zřejmě vliv rodinné karmy), který bloumá kdesi ve své snové minulosti a není schopen navrátit se zpět do naší banální přítomnosti. Vše je precizně (a věrohodně) nasnímáno v duchu nejlepších italských filmových tradic a ani jasné odkazy na Felliniho práci (Roma) nepůsobí jako nežádoucí laciné opisování. ()
Tak tady jdu totálně proti proudu, ale vím, že si za názorem budu stát a fakt bych se ráda setkala s lidmi, které tohle nadchlo a podebatovala o tom. Moje hodnocení ale proudí hlavně ze zklamání, které přišlo po tom, co jsem měla Chiméru mezi prvními příčkami filmů, co chci ve Varech po ohlasech z Cannes určitě vidět. Tak málo jsem byla od toho, abych ze sálu odešla a hrozně těžko se mi říká proč. Tady jde asi spíš o ty pocity, co jsem u tohoto filmu měla: zmatek, znechucení, nechápavost, nezůčastněnost, lhostejnost, rozladěnost, únava. Všechny postavy nadmíru nesympatické, bez účelu, bez jakéhokoliv charakteru, který by si měl divák zamilovat. Děj v podstatě nepopsatelně o ničem. Žánr lákal na fantasy, ale pár fantasy momentů působilo spíš jako parodie na něj. Kamera nepřívětivá a odpudivá. Všude chaos, řev, nesmysl. Asi chápu, že tohle je prostě určitý druh kinematografie a nejspíše vzdává holt minulým stylům italského neorealismu, ale tam jsem právě asi našla svou Achillovu patu, minimálně v podání Alice Rohrwacher. KVIFF 2023 ()
Galerie (24)
Photo © Ad Vitam
Reklama