Komentáře uživatelů k filmu (5)
-
Houdini
Zlatá Palma - výběr(14.9.2006)
-
Exkvizitor
Velmi intimní, tichý a neornamentální portrét vztahu mezi dcerou (jejíž optikou je filmový příběh nazírán) a jejím podivínským, záhadným otcem (který vypadá jako španělský dvojník Miroslava Macháčka). Film pracuje zejména se zkratkou a náznaky, zaujmou na něm značně dlouhé záběry (často jde o detaily tváří herců, jejichž výraz reaguje na tušený a pouze zvukem napovězený děj mimo obraz), které jsou otevřeny a ukončeny pozvolnými roztmívačkami/zatmívačkami. Je třeba přiznat, že Jih není více než drobným a v dějinách kinematografie bezvýznamným snímkem - nelze mu nicméně upřít schopnost magicky uhranout svou rafinovanou prostotou, kterou spatřuji v režijním, scénaristickém i hereckém uchopení tématu.(27.9.2007)
-
/Pablo
Jeden z nejzvláštnějších filmů, který jsem kdy viděl. Otec Santiago a ta atmosféra...!(9.5.2011)
-
troxor
Tento film je tak silný zážitek, že se k němu dá napsat jenom málo slov... Já se tu o několik vět pokusím. Španělsko, píší se padesátá léta. Je 20 let po pádu republiky, vládne Franco (poslední evropský fašistický diktátor), jak se zdá na věčné časy.Na severu v osamělém domě v aleji žije rodina - otec, matka a dcera. Otec byl pravděpodobně na straně republiky. Občas přijedou jeho příbuzní z Jihu... Příběh vidíme očima malé dívky, nejdříve nevíme co si máme o všem myslet, postupně začínáme chápat... Erice natočil mezi lety 1970-90 jenom dva filmy. Silou zážitku však vydají za 10. Nikdy bych mimochodem nečekal, že se ve Španělsku budou natáčet takhle smutné a depresivní filmy. Ale nejsmutnější je, že je Jih tak neznámý...(7.6.2007)
-
garmon
Je to vzpomínkový film a tím je určený rámec. Po shlédnutí Ducha úlu mě to nepřekvapilo. Jsou zde podobné prvky jako v něm – holčička a její svět, odkaz na filmový brak (hrdinové jdou do kina a film určuje jejich osud), rozlehlá, v podstatě nepříjemná, majestátní, všepohlcující krajina, přesná historická zacílenost (Španělé se s minulostí vyrovnali – odpustili, ale nezapomněli…). Přemýšlel jsem nad dvojlomností španělské kinematografie, tak jak ji znám (a patrně je to v jejich kultuře vůbec) – na jedné straně spekulativní a sardonicky blasfemičtí Buñuel a Almódovar, na straně druhé monochromie a fascinace smrtí u Ericeho, Saury… Tady tohle je velmi niterné, sevřené ba svíravé do sebe, moc se toho nedozvíme, všechno jsou jen náznaky. Chvílemi je to dlouhé – za to strhávám hvězdu. Neuvěřitelný náboj paso doble „En er mundo“ – mráz po zádech z toho běhá. ****(6.9.2011)
