Jih

Skoro až „kachyňovsky“ křehký příběh vyrůstající dívky zasažené rodinnými událostmi a malou velkou záhadou otcova počínání je obdařen nádhernou kamerou. Jedinečná atmosféra s vizuální stránkou dokonale vyvažují pomalý děj plný zádumčivých scén, komorní poezie a často s minimem dialogů, některé dlouhé scény (např. ta s kyvadlem) na mě působily skoro až magicky. Herecké výkony včetně obou dětských představitelek Estrelly v různém věku si mě spolehlivě podmanily, stejně tak zachycená atmosféra španělského venkova, a Víctor Erice zde prokázal své mimořádné režijní schopnosti. Škoda, že neměl vedle sebe ještě scenáristu, který by obdařil výsledek na podobně vysoké úrovni, protože samotný Erice adaptoval knižní povídku tak, že víc než dialogy je přeplněna pravidelným monologickým vyprávěním ze strany hlavní dívčí hrdinky. Nebo kdyby se Erice spolehl víc na vyprávění obrazem, které zde opravdu funguje, a ponechal ten voice-overový prvek jen v nejnutnějších případech. Nemůžu si pomoct, ale nejednou mi připadalo až nadbytečné, když Estrella vyprávěla divákům i to, co už jasně vnímáme z obrazu nebo v případě jedné události (večer na ulici před kinem a poté v kavárně) se Estrella ke svým pocitům v těchto okamžicích stejně později vrátila v jedném silném dialogu se svým otcem. Proto „jen“ 4 hvězdičky. [75%] (07.08.2021)

I když dnes můžeme říct, že se psychoanalýza jako vědecký obor neetablovala, poskytla nám zajisté spoustu informací (mimo jiných) o chování dětí, jejich vývojových problémech a dětské sexualitě. Ale to mluvíme o dětech, nikoli o dítěti. Zde pomůže nejspíš jen intuice, dnes se často říká mystika. Estrella je jedinečné dítě a její soužití s otcem, který se propadá do stále hlubší deprese, je také jedinečné. Estrella tuší, že jeho úsměv a vlídnost skrývá něco, co se dítěti nepřísluší vědět. Přesto jde za tím. I když jeho pravý stav rozpoznat nedokáže, dostane se hodně daleko. Estrella (č. 2) však není konfrontována jenom s otcovým duševním neduhem, ale také s naléháním svého úporného nápadníka. Nakonec se musí rozhodnout mezi (pěticípou) hvězdou a šaškem, ohraničujími nápis na zdi" TE QUIERO - MILUJI TĚ". (26.03.2020)

Velmi intimní, tichý a neornamentální portrét vztahu mezi dcerou (jejíž optikou je filmový příběh nazírán) a jejím podivínským, záhadným otcem (který vypadá jako španělský dvojník Miroslava Macháčka). Film pracuje zejména se zkratkou a náznaky, zaujmou na něm značně dlouhé záběry (často jde o detaily tváří herců, jejichž výraz reaguje na tušený a pouze zvukem napovězený děj mimo obraz), které jsou otevřeny a ukončeny pozvolnými roztmívačkami/zatmívačkami. Je třeba přiznat, že Jih není více než drobným a v dějinách kinematografie bezvýznamným snímkem - nelze mu nicméně upřít schopnost magicky uhranout svou rafinovanou prostotou, kterou spatřuji v režijním, scénaristickém i hereckém uchopení tématu. (27.09.2007)

Je to vzpomínkový film a tím je určený rámec. Po shlédnutí Ducha úlu mě to nepřekvapilo. Jsou zde podobné prvky jako v něm – holčička a její svět, odkaz na filmový brak (hrdinové jdou do kina a film určuje jejich osud), rozlehlá, v podstatě nepříjemná, majestátní, všepohlcující krajina, přesná historická zacílenost (Španělé se s minulostí vyrovnali – odpustili, ale nezapomněli…). Přemýšlel jsem nad dvojlomností španělské kinematografie, tak jak ji znám (a patrně je to v jejich kultuře vůbec) – na jedné straně spekulativní a sardonicky blasfemičtí Buñuel a Almódovar, na straně druhé monochromie a fascinace smrtí u Ericeho, Saury… Tady tohle je velmi niterné, sevřené ba svíravé do sebe, moc se toho nedozvíme, všechno jsou jen náznaky. Chvílemi je to dlouhé – za to strhávám hvězdu. Neuvěřitelný náboj paso doble „En er mundo“ – mráz po zádech z toho běhá. **** (06.09.2011)

Otec, ktorý je prítomný aj neprítomný. Ktorý stráži dcéru z výšin podkrovnej izby, aj sa jej vykráda z detstva zadnými dverami. Nie je to idylka, ale mohlo byť horšie. Silné aj slabé stránky rodiny tkvejú v jej tajuplnosti. Nerozhodný divák si môže za "rodinu" v predošlej vete eventuálne doplniť "film". (04.05.2023)