Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody

Scenáristicky a režijně neinvenční počin, který na jednu stranu staví na všech klišé životopisných filmů, ale zároveň je na přepálené stopáži 140 minut nedokáže využít a klouže po povrchu. Mnohem komplexnější vykreslení Whitney Houston a všech jejích vnitřních démonů, které ji dohnaly na hranu a ve finále i k předčasné smrti, nabízí čtyři roky starý dokument Kevina Macdonalda, který vystihuje všechny problematické aspekty jejího života včetně toxického rodinné prostředí a sexuálního zneužití v dětství, které zásadně ovlivnily její partnerské vztahy. Mrzí mě, že do pozadí byla odsunuta postava zpěvaččiny dcery, která doslova vyrostla mezi drogově závislými dospělými na nekonečných turné mámy, a také fakt, že 95 % zpívaných písní patřilo hlasu Whitney Houston a ne ústřední herečce, na které bylo často poznat, že jen na prázdno otevírá pusu. (26.12.2022)

Ryzí průměr mezi hudebními životopisnými snímky, který má klasicky uhlazené hrany, stokrát vyzkoušenou strukturu a ve svém středu sice velmi snaživý herecký výkon Naomi Ackie, ta ovšem ve filmu svým hlasem reálně nezpívá to, co slyšíme. Postavy, které sledujeme na poli několika let až dekád, ve filmu vůbec nestárnou a ani nevypadají zbědovaně drogami, i když by reálně měly, a celé se to táhne jak glukózový sirup. Uspokojí to možná skalní fanoušky Whitney Houston, jinak je to spíš kulisa k žehlení na nedělní dopoledne. (30.12.2022)

Nedožila se padesátky, ale život měla kromě hudby sakra zajímavý a místy poměrně drsný. Hlas měla výjimečný, se zdravým úsudkem to bylo na štýru. Režisérka Kasi Lemmons (která je mimochodem tou policajtkou, které v Živém terči provrtá břicho Arnold Vosloo) si nevybrala nějaký úsek Whitneyiny kariéry, ale pojímá ji celkem komplexně, ač tedy do problematických témat zase tak moc nevrtá. Jak závislost na drogách, tak toxické rodinné prostředí či chování jejího osudového muže jsou spíš o klouzání po povrchu, protože většinu času trávíme na pódiu, v nahrávacím studiu nebo v pozitivnějších momentech její kariéry. Necítíme ovšem, že bychom seděli v první řadě nadupaného koncertu, ale spíš někde vzadu, a navíc s Wikipedií v ruce. Prostě si odškrtáváme důležité milníky jejího života a opatrně našlapujeme okolo citlivějších témat. I třeba její vztah s asistentkou Robyn je nedořečený. Lemmons se holt až zbytečně drží v okoukaných kolejích. Dna dosáhl třeba i Freddie Mercury (Bohemian Rhapsody) nebo Elton John (Rocketman), ale v obou případech měly filmy atmosféru, energii, hloubku, živelnost… pak bych šel i na čtyři hvězdy. Každopádně Naomi Ackie odvádí solidní práci, nastudovala řadu detailů, naštěstí ale (při vší úctě by to stejně nedala) slyšíme v drtivé většině písní hlas skutečné Whitney. Škoda jí. (07.03.2023)

Dle mustru. Par datumu, realna vystoupeni (temer v plne delce), hadky ze soukromeho zivota a stredobodem je skvela Naomi Ackie. Nutno ovsem rict, ze pevecke casti jsou remixy skutecne Whitney, neni to hlas herecky. Kazdopadne divak to nema sanci poznat, jako playback to vazne nepusobilo. Vysledkem je slusny zivotopisny snimek, s kvalitnim makeupem i kostymy, vzdavajici hold unikatnimu hlasu jedne popove generace. Neurazi, ale ani neoslni. Neni to Bohemian Rhapsody (2018), hlavne tim, ze ty skladby u nas (podle meho) az tak zname nejsou. Sam jsem byl tou dobou napr. spise "na Jacksona" a znam ji hlavne z filmu Bodyguard (1992). Hlas to byl ale opravdu uzasny. (30.12.2022)

podprůměrný hudební životopis, který jede na všech myslitelných klišé hudebních životopisů, ale ani s tím nejběžnějším základem nedokáže pracovat. Tomu filmu chybí prakticky všechno spádem počínaje a energií konče. Ty skoro 2,5 hodiny mají pocitově spíš tak čtyři. Podobně jako u Respect o Arethě Franklin se  tady jen opatrně klouže po povrchu a když už směřuje k tomu, že by se měl byť jen opřít o nějakou kontroverzi, či snad jít víc do hloubky, okamžitě uteče jinam. Pokud bych si o Whitney přečetl na Wikipedii, dozvěděl bych se víc a nejspíš by to bylo i záživnější...40% (05.03.2023)