Él

Buňuel je skvělý. Od začátku nenechá pochybovat o svém mistrovstí. Například už jen záběr, kdy se dva hlavní protagonisté poprvé spatří, je ukázka filmového mistrovstí. Kamera, coby oči halvního hrdiny, sleduje v kostele nejdříve nohy mladíků při obřadu, poté jakoby mimoděk přejde na nohy nezúčastněných ve druhé řadě. Tam opět bezmyšlenkovitě přejíždí po nohách sedících, až jedny zaujmou, následuje pohled na "majitelku" a vzplanutí. Geniální. Navíc si zde tvůrce pohrál a znázornil psychologický profil Franciska, coby paranoidního a žárlivého cholerika (avšak jinak skvělého katolíka). Franciso například rovná partnerčiny boty, pořádek mají přeci cholerici rádi. Po nervovém zhroucení pak běží na schodiště a buší tyčí do zábradlí. K dokonalosti mi chyběl pouze temnější závěr, jež by lépe zvýraznil zoufalou sitaci. (10.12.2008)

Můj první Buñuel a rovnou taková palba. Výborní herci, detailní psychologie, uhlazený scénář, řemeslná preciznost, kvalitní hudba - mouchy se hledají opravdu obtížně. Vrcholem filmu (a pomyslnou třešničkou na sladkém dortu) je surrealistická konkluze v kostele, která jistě připomene zlatý věk režisérovy avantgardní kolaborace se Salvadorem Dalim. Neopodstatněně zapomenuto, nyní však znovu na světle Božím. Všichni a povinně naklusají do nejbližšího diskontu LK... 4,5* (09.11.2008)

Román španělské autorky Mercedes Pinto Él z roku 1926 (u nás nikdy nepřeložený) inspiroval Buñuela k poměrně zajímavé filmové eseji na téma mezilidských vztahů. O závislosti na partnerovi, o vztahu k okolí, o egu a dalších obvyklých zákoutí lidské duše. Jako již tradičně u Buñuela špatně snáším transponování literárních předloh vpřed v čase a samozřejmě jako jindy nespočívám zrakem s potěšením na té estetice 50. let, která je zkrátka sporná. Nicméně, pokud se odpoutám od určení místa a času, ten intimní příběh jednoho manželství mohu ocenit a dokonce s překvapením doporučit. Jen bych byla velmi opatrná se srováváním s Fassbinderovou Marthou, mnohem více příběh lze komparovat s pozdější Buñuelovou adaptací Ženy a tahacího panáka. (15.07.2017)

ocenenia : MFF Cannes 1953 - Nominácia na 1. cenu ◘◘◘◘ Film o chorobnej žiarlivosti vedúcej k bláznovstvu.... čo však od Buňuela nebolo úplne korektné, že extrapoloval príbeh bláznivého jednotlivca a vytvoril z neho kritiku celej katolíckej výchovy, ktorá akoby bola tým semienkom, ktoré sa rozrástlo až do monštruóznych rozmerov blúzniaceho, paranoidného Francesca.... popri tom je jasné, že tento stav bol u neho skôr dôsledkom "túžby vlastniť" (čomu by nasvedčovala aj sprievodná "zápletka" ohľadne súdneho vymáhania zhabaných rodinných majetkov), silnej ješitnosti! a pocitu "nadradenosti" (ktorý sa asi najlepšie prejavil pri scéne na veži, kde ľudí prirovnával k "červom") .... príliš si zakladal na svojej vážnosti, dôstojnosti, až sa z toho pomiatol.... a že nakoniec urobil Buňuel ešte aj paralelu medzi sanatóriom a kláštorom, ako zariadeniami kde podobné "prípady" nájdu pokoj duše, tak to mi tiež moc nevoňalo :) .... je to "starej pardál" ten Buňuel :) vždy si rád "kusne" :)) Ale v zásade je film veľmi presný v zobrazení určitého typu ľudí, ktorí majú blízko ku všetkému čo zaváňa kadidlom a "božskou mocou" .... a záver? tak to bola presná vizualizácia paranoidných stavov, keď má človek pocit že sa mu všetci smejú, pocit že iba ON je stredobodom pozornosti davu, že je ohniskom v ktorom sa zbiehajú pohľady všetkých ľudí naokolo (viem o čom hovorím :).... naozaj majstrovský psychologický film (26.03.2010)

Příběh o sebestředném sobci, jehož ambice jsou vyšší, než kam je schopen dosáhnout. Vede soudní spor o svá práva, o nichž je přesvědčen jen on, ale u soudu stále prohrává, sahá po krásné ženě, jejíž krásu přes všechnu její snahu není schopen unést. Přes počáteční suverénnost se postupně propadá do psychické nevyrovnanosti a dál až k psychiatrickému rozkladu osobnosti. Jeho degradace je podána naprosto přesvědčivě, uvěřitelně, děsivě. (21.06.2009)