Na generálův rozkaz

Spred popravčej čaty utečie odsúdený a nik za ním nebeží. Nedostal rozkaz. Takýchto absurdností, najmä zo strany veliteľov, je v Uomini contro viacero. Napokon je to film o nezmyselnosti vojny. Tomu hovorím prienik do hlbín zelených mozgov. Tie hlbiny sú ale duté ako krasové jaskyne. Je málo dobrých filmov o 1. svetovej vojne a toto je navyše jediný o bitkách v Júlskych Alpách na rieke Isonzo, ktorá tvorila frontovú líniu medzi talianskou a rakúsko-uhorskou armádou. Vznikol podľa románu Emília Lussa Rok na náhornej plošine (1938), má protivojnový charakter a pri jeho sledovaní narastá pocit úzkosti. (05.09.2012)

Syrovostí pohledu a nezkresleností záběru, který jde tvrdě a nesmlouvavě po odvrácené stránce války, té neheroické, film strhuje od prvního okamžiku divákovu pozornost. Že se jedná o první světovou válku, o odheroizování krvavých jatek nesmyslných pozičních bojů a bláhových ztečí, které provozovaly obě válčící strany (stačí připomenout Churchillovo Gallipoli) rovnou měrou, je jeho základní předností. Strhující příběh, vystavěný na zdánlivě nesmyslné tříšti dílčích záběrů, postupně vyjevuje střetnutí dvou nižších důstojníků s velitelem divize, který evidentně ztratil kontakt se skutečností; bohužel ne natolik, aby to mohlo vést ke ztrátě jeho svéprávnosti. Kličkování tváří v tvář nesmyslným rozkazům nepomáhá; dříve nebo později se dostaví klíčová mezní situace, z níž nejde couvat. Nevychází ani jiný tradiční prostředek podřízených a bezmocných: smrt, která vlastně není smrtí na bojovém poli, ale odstraněním krvavého vraha v nesprávné uniformě. Pocit marnosti, který prostupoval hrdiny Remarquova proslulého románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID nebo Šolochovovy románové epopeje TICHÝ DON, je v Rossiho pojetí zvláště silný; svůj podíl na tom má i zdravě bezohledná kamera, která se s úspěchem snaží přiblížit toto peklo na zemi co nejvíce z pohledu bezmocného jedince. Jalovost vlasteneckých frází, v italském případě ještě silnější během druhé světové války, ze stříbrného plátna Rossiho zásluhou přímo křičí. Na diváka, na nás, na každého, kdo se hlásí k hlavní zásadě skutečné tolerance: žít a nechat žít. (31.03.2015)

Voják, který odmítne běžet vstříc jatkům, voják, jenž uteče z mlýnku na maso k rakouskému nepříteli s voláním "Kamerad" - to jsou učebnicoví zbabělci a dezertéři. A prý je legitimní je se vší vojenskou pompou popravit, s úhledně seřazenou popravčí četou, tváří v tvář popravovaným. Na druhé straně voják volající po zastavení zabíjení mezi těmi, kteří jsou jen oběťmi války, rolníky a dělníky v uniformách, občany (kteří si jsou přeci rovni, tak proč jsou oficíři pány nad životem a smrtí nižších šarží?). A je také zastřelen - zezadu. Mezi oběma případy není rozdílu, oba jsou nespravedlivé, oba odporné. Odpudivost vší staromilské nabubřelé bohorovné ješitnosti a nafouklého nic personifikovaná starým generálem je takřka ukázková. Film je filmařsky a řemeslně dokonale zvládnutý, ale nepřekoná kategorii dokonale zvládnutého průměru. (25.05.2014)

I ve válce musí mít smrt svůj smysl. Uomini contro pojednává o válce, ve které smrt svůj smysl ztratila. Diletantství, tupost a bezradnost, či neodbornost štábních důstojníků proměnila původně dychtivě vyhlíženou, krátkou a slavnou potyčku ve čtyřletá pekelná jatka. Rigidní lpění na zastaralých taktikách frontálního útoku, upřednostňování bajonetu coby zbraně cti, či vyzdvihování odvahy jenž má překonat kulometná hnízda a ploty z ostnatého drátu, si vyžádaly statisíce zbytečných obětí. Není proto divu že vojáci na čtyřech evropských frontách podléhali beznaději a myšlenkám na vzpouru. Režisér si ukousl pořádné sousto, a už od prvních minut je jasné že se s ním popral impozantním způsobem. Záběr na italské vojáky pochodující za zvuků tísnivé hudby nastolil hutnou atmosféru strachu, jenž se postupem času dále stupňovala až do hypnotické absurdnosti. Pro generála Leoneho je voják jen prostředek k vítězství, nic víc. Kráčí svými zákopy jako antický císař, ve své mysli podoben bohům, a od svých poddaných nepožaduje nic menšího než naprostou poslušnost a ochotu zemřít v jeho jménu. A běda tomu, kdo by otálel s plněním jeho přání. Těžce zkoušení vojáci, deptaní zimou a dobře zakopaným nepřítelem propadají zoufalství a konflikt na sebe nenechá dlouho čekat. Francesco Rosi natočil excelentní válečné drama, ne nepodobné Kubrickovým Stezkám slávy. V porovnání sice trochu ztrácí díky chybějící zdrcující závěrečné scéně, ale i tak si se svým předchůdcem může podat ruku jako rovný s rovným. (14.09.2012)

Italská fronta nebyla o nic lepší než ta západní, ba možná i horší. Generál Luigi Cadorna proslul svoji neschopností a poslal stovky tisíc vojáků na zbytečnou smrt. No a tento snímek se zaměřuje na menší úsek fronty v Alpách. Rakušané mají výhodnou pozici na vršku chráněného skalami a ostnatým drátem, se skvělými výhledem a kulomety namířenými přímo na zemi nikoho. Italové dostávají opakovaně rozkazy na tento hřeben zaútočit a jsou po desítkách koseni kulomety. Další skvělý plán spočívá v přestřižení ostnatého drátu za dne a plné viditelnosti. Kdo nechce do jatek nepřátelských kulometů, na toho jsou pro jistotu namířený kulomety z vlastních řad! Generál, úplně mimo realitu, lpí na drobnostech jako aby vojáci neměli trochu rzi na noži... A při nepokojích se uplatňuje antické právo decimování jednotek. Poprava hrozí i zraněným, u kterých je podezření, že si zranění způsobili sami. Divím se, že nikdo nedostal odvahu skutečně postřílet všechny své šílené velitele, při takovém vedení války a obrovských ztrátách. Gian Marie Volonte dobrý jako vždy, Američan Marc Frachette musel mít italské kořeny, vůbec jsem si nevšiml, že by byl snad dabován. Škoda, že si zničil hereckou kariéru a život přepadením banky. Zemřel ve vězení ve věku 27 let. (03.04.2018)