Kozí roh

Aktu vendety zasvětil pastýř Karaivan velkou část svého života a v podstatě celý dosavadní vlastní dcery Marie, před jejímiž zraky znásilnili a zavraždili pastýřovu ženu (dívčinu matku) turečtí nájezdníci. Skrze postavu Marie je Karaivanem celá pomsta prováděna. Jakékoli dívčiny reakce, v nichž projevuje odpor vůči otci, jsou hned v zárodku prudce potlačeny. Mariina přirozená sexuální identita postupně vyplouvá na povrch, tragický konec se zdá být nevyhnutelný. [==] Metodi Andonov se během své kariéry věnoval spíše divadelní činnosti, Kozí roh byl jeho teprve třetím celovečerním filmem z celkových čtyř. Baladicky a expresivně laděný příběh sází především na obrazové vyprávění, dialogové pasáže jsou maximálně možně upozaděny. (01.01.2008)

Bulharsko sedmnáctého století trpělo pod tíhou tureckého jha Osmanské říše. Klidný život pod horami není samozřejmostí, Turci si mohou dělat co chtějí, což se stane osudné manželce pastýře Karaivana. Když je znásilněna a zabita, pastýř se zatvrdí, odejde se svou dcerkou vysoko do hor a začne dívku vychovávat jako chlapce. Ústřední roli v baladickém příběhu hraje přostředí horských luk a lesů, jejiž nespoutanost evokuje divokost mládí a ženskost Mariji, kterou v začne v hrdince probouzet pohledný ovčák. Zdá se, že láska vítězí nad pomstou. To však neznamená, že by ji zatvrzelá nenávist otce nemohla tragicky ukončit. (12.02.2013)

(KB - B) Mezi příznivci exploatace koluje vtip, že Cravenův remake Bergmanova PRAMENU PANNY pod názvem LAST HOUSE ON THE LEFT je lepší, protože motorová pila je silnější zbraň než středověký meč. Podle této logiky by KOZÍ ROH byl nejslabší, protože titulní nástroj na oba výše zmíněné nemá. Nepíšu to pro pobavení, ale z důvodu žánrové kategorizace, protože třetí počin bulharského režiséra Metodi Andonova není ani tak dramatem či baladou, jako spíš exploatací, jež je hned na několika úrovních ozvláštňující. Syžet odpovídá subžánru rape and revenge, protože po vykresleni úvodní idyly přijde narušení (rape) a následná pomsta (revenge) s více či méně důmyslnými způsoby zajmutí či odpravení agresora. Ovšem časové rozpětí není kondenzováno do několika hodin jednoho dne po daném incidentu, ale je přeskočeno celých devět let výcviku přeživší. Pomsta není stupňována od "oběti na druhé straně" (většinou retardovaná postava, která je k "činu" přinucena) až k iniciátorovi, protože výstavba klade důraz spíše na ústřední protagonistku a její proměnu než na samotné vykonání odplaty. Ozvláštnění na rovině postav totiž spočívá v tom, že vendetu sice vykonává žena, jako je tomu v I SPIT ON YOUR GRAVE či LADY SNOWBLOOD, ale přinucená vydávat se za muže, což s sebou přináší nezvyklou genderovou perspektivu, jíž je věnován celý závěrečný akt. Z dnešního hlediska je ale ten nejproblematičtější, protože potvrzuje stereotypy o ženě jako něžném pohlaví, neschopném se vzepřít či se vymanit z dobových konvencí a požadavků. Naštěstí je zde ještě styl, který celé vyprávění o dospívání a nalezení vlastní - potlačené - identity povyšuje na přemítání o primitivnosti a pudovosti, když si celý film vystačí pouze s minimem dialogů, velkou roli sehrávají ruchy prostředí, postavy jsou komponovány ve vztahu k přírodě a nediegetickou hudbu tvoří "popěvek" naznačující potenciální incest nebo alespoň incestní city či myšlenky. Škoda toho, že KOZÍ ROH nedokáže vzbudit polemiky o volbě formálních prvků a etice/morálce svého vyznění, jako je tomu v případě žánrových souputníků, a tak jediná neshoda může panovat v tom, jestli je celek "víc jako Vláčil", nebo je příhodnější o díle přemýšlet v intencích "lepší než raný Craven, ale horší než Zarchi". P.S. Přimlouvám se za to, aby byl alternativní distribuční název Zachriho snímku - DEN ŽENY - přisouzen tomuto bulharskému počinu. P. P. S. Vidět v jeden den na "filmové vědě" dva pomalé queer filmy obsahující znásilnění, tomu říkám náhoda! (20.09.2012)

Bulharská poetická balada o pastýři, který po zavraždění svojí ženy vychovával dceru jako muže. Snaha převychovat dceru v muže, ale nemůže mít úspěch, aneb, jak praví stará pravda, příroda si cestu vždycky najde. Film vsází na minimum dialogů a absenci hudby, což v kominaci s černobílým obrazem dává filmu, což dodává celému snímku po obrazové stránce syrově naturalistické vzezření. Otázkou zůstává, jak mohla dívka nevědět takovou dobu, že není muž. Pokud ale ponechám toto hledisko stranou, je dívčino zjišťování vlastní identity docela zajímavě vykresleno. Měl jsem problém překousnout panovačné chování dívčina otce, přeci jen rodiče vlastním dětem neničí život tak jako on v závěru té svojí. Do jisté míry mi také vadily některé detaily, např. podřezávání kozy X dívka ječela. (17.01.2008)

Drama z bulharského venkova osmnáctého století. „Klasická“ výstavba filmu o pomstě – v expozici je znásilněna a zabita matka hrdinky, dívka je poté otcem zbavena své ženské identity a společně s ním se vydává na cestu pomsty. Kozí roh (vražedný nástroj a zároveň „navštívenka“ na místě činu) se stává symbolem nového života bezvýhradně spjatého s pomstou. V závěru filmu zřetelně vystupuje milostný motiv, vracející hrdince její ženskost a odvádějící ji od cesty zloby (mezi jasný kontrast otec+dcera versus turečtí vrazi vstupuje pastevec, ztělesnění klidu a míru, který se dostává mezi otce a dceru). Otec však ve svatební den zabijí milence a dcera volí smrt v plamenech. Závěrečná scéna kopíruje scénu z úvodu filmu – otec nese svou dceru a klesá s ní unaven na vrcholu hory. Kruh násilí, které plodí zase jen násilí se uzavírá (15.11.2005)