Vrahové mezi námi

Od Wolfganga Staudteho som v detstve videl Malého Muka a neskôr Ruže pre štátneho zástupcu. Práve dopozeraný film je cenný tým, že už rok po skončení vojny sa zaoberá traumami, ktoré pretrvávajú aj v mierovej dobe. Filmársky (najmä spôsobom snímania) mi pripomína filmy z tridsiatych rokov, myšlienkovo je poplatný minimálnym časovým odstupom od vojny. Na druhej strane bolo pôsobivé vidieť autentické obrázky vojnou zničeného mesta a život jeho obyvateľov. Aj keď vyrovnávanie sa s pocitom viny bolo schematicky a aj naivne podané, bolo racionálnejšou cestou k morálnej očiste, ako nahradenie splynovaných Židov moslimami, ako sa to deje v súčasnosti. (05.07.2016)

Ako sa dostať z vnútornej krízy, keď ste boli svedkom vraždenia miliónov ľudí a vidíte, že ľudský život nemá pre iného človeka žiaden zmysel? Tak, že jeden zdanlivo bezvýznamný zachránite. Scéna, keď Dr. Mertens prvý krát hovorí Sussane, že ju miluje v Berlínskych ruinách by mohla byť ikonickou romantickou scénou dejín filmu, ak by tento malý skvost poznalo viacej ľudí. Áno, Vrahovia medzi nami čerpajú ako z talianskeho neorealizmu, tak zo svojej nemeckej expresionistickej tradície a táto štylizovaná vizuálna kombinácia je úchvatná. Film v priebehu deja prechádza pomaly od stále sa opakujúcich scén Mertensovho opileckého stavu k vážnym témam nemeckého besnenia a romantický charakter podtrhujú krásne husky oči Elly Burgmer. (24.11.2014)

Východoněmecké studio DEFA v prvním roce svého působení vyprodukovalo hned několik filmů (namátkou Irgendwo in Berlin - který mimochodem patří stejně jako Vrahové mezi námi mezi tzv. Trümmerfilm, neboli filmy točené v troskách, reflektující provizorní podmínky své doby, v tomto případě rozbombardovaného Berlína- nebo Die Fledermaus), z nichž ale nezpochybnitelně vyčnívá právě snímek Vrahové mezi námi. A to hned na několika úrovních. Za prvé se jedná jak o první snímek již zmiňovaného studia, tak o úplně první německý film po 2. světové válce. Druhou rovinou rozumím rovinu tematickou: niterné vypořádání se s neduhy války a s jejich nepotrestanými úlisnými veliteli, kteří káží vodu, ale pijí víno. Je fascinující, že tento film vznikl pouhých několik měsíců po prohrané válce (námět se pravděpodobně začal rýsovat již v období posledních týdnů války, což mimo jiné podtrhává sílu výpovědi). A za třetí mě na filmu velmi zaujala stylistická složka, která se tak dostává minimálně na úroveň formálního systému. Je zde patrná snaha o ozvláštnění syntézou dvou tradic – italského neorealismu a německého expresionismu. Oním spojením vzniká mimořádná atmosféra bezútěšného Berlína, kdy v interiérech vynikají prvky expresionismu a v exteriérech prvky neorealismu. Kromě těchto dvou tradic a jejich působení, se dá vysledovat mnoho dalších, stylisticky opojných aspektů. Je to například živelné rámování a neustále měnící se úhel. Nebo rámování objektů (většinou lidských postav) skrze různé předměty. Může to být i flashback, jehož emoční sílu podchycuje právě styl, respektive důraz na detail ve spojitosti se zvukem. Zajímavé jsou i hrátky se zrcadlovými záběry a jejich význam, variující se na konci (a tak dále)… Je škoda, že tenhle kvalitní prvopočátek studia DEFA není veřejnosti tolik známý, přestože je divácky velmi atraktivní a má potenciál stát se kanonickou klasickou (leč potenciál nevyužitý/nevyužitelný?). [KINEMATOGRAFIE VÝCHODNÍHO NĚMECKA] (11.02.2017)

Necelý rok a půl po prohrané válce poslali Němci do kin drama o tom, že největší svině za války se mají nejlépe i po ní. Klobouk dolů, něčeho podobného se u nás nikdo neodvážil ani dvacet let po revoluci. Film není zrovna dokonalý, po technické stránce působí spíš jako film předválečný, ale samotné kulisy tvořené sutí, troskami, popraskanými zdmi a okny bez skleněných tabulek jsou dost silnou a důležitou postavou filmu. A na první východoněmecký film tu překvapivě téměř absentuje propaganda (ano, padouch je továrník, ale to dává sakra smysl!). (06.10.2009)

Ja, jakozto clovek, ktory sa zvysoka vysral na filmovu teoriu a na zonglovanie s odbornymi termitmi z filmovej teorie som rovno radsej zaviedol filmovu prax. Sice neviem, co je naracia, viktimizacia, rigidne paradigma a neviem definiciu krasy, no viem, ze toto kulisy neboli ani za picu. Teda pardon, to mi zase uslo, a chcel som pochopitelne napisat ze kulisy tu neboli vobec. Film udajne vznikal na konci WWII a obzaloba vojny je mimoriadne silna. To som si vsimol, tie chirurgove masakry co ho prenasledovali bych nechcel mat, do toho sa riesi laska a pruser s byvalym dostojnikom Wehrmachtu : 85 % (06.01.2020)