Sarabanda
Obsahy(1)
Po tridisatich rokoch zatúži Marianne opäť vidieť svojho bývalého manžela Johana. Vyberie sa ho navštíviť do jeho vidieckeho domu, kde žije spolu so synom z druhého manželstva, Henrikom a vnučkou Karin. Karin je už dospelá, ale Henrik sa ju stále snaží ovládať. Dáva jej lekcie hry na violončelo a sníva o tom, že Karin jedného dňa dosiahne úspech, po ktorom sám vždy márne túžil. Vzťahy medzi otcom Johanom a synom Henrikom sú napäté, obaja sú však veľmi naviazaní na Karin. Domáca atmosféra je o to dusivejšia, že rodina ešte stále neprekonala smútok zo straty Henrikovej milovanej ženy Anny. Anna pred dvoma rokmi zomrela na ťažkú chorobu, ale v živote svojich blízkych je i naďalej bolestne prítomná. Hoci Marianne sa k Johanovi vrátila kvôli starým spomienkam, čoskoro je vtiahnutá do zložitých vzťahov medzi otcom a synom i otcom a dcérou. Sarabanda je umeleckým testamentom režiséra Ingmara Bergmana, ktorým sa naposledy dotkol svojich ťažiskových tém: lásky, smrti, nenávisti a rodiny. Po tak mer tridsiatich rokoch sa v ňom vrátil k hrdinom filmu Scény z manželského života, ktorí z pohľadu osemdesiatnikov vidia jeden druhého i okolitý svet trochu inak. Projekt vznikol v úzkej spolupráci s Bergmanovými dvornými hercami, priateľom Erlandom Josephsonom a bývalou partnerkou Liv Ullmannovou. Je koncipovaný ako séria epizód, v ktorých sa vždy konfrontuje dvojica postáv. Táto štruktúra sa riadi prísnou hudobno-matematickou logikou. Na ňu odkazuje aj titul Sarabanda, prebraný z hudobno-tanečnej barokovej formy, ktorá vo filme znie v Bachovej suite č. 5 pre violončelo. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (21)
Já jsem moc filmů od Ingmara zatím neviděla, sama nevím proč. Možná, že to jeho přílišné zviditelňování mě odrazovalo. Teď už začínám chápat proč. Tady si vzal do Sarabandu pouze pár osob a s těma si dokonale vyhrál. Co postava, to skvost a celou dobu nevím, kdo hraje prim. Každá s jinou hloubkou osobnosti, kde se moje sympatie a nebo antipatie přelévaly každou chvíli. Marianne zde pojal jako vypravěčku a současně postavu, která má v tomto dramatu také svojí roli. Ingmar bude pro mě asi jeden z režisérů a současně scénáristů, který dokonale ovládá vykreslit mezilidské a v tomhle případě rodinné vztahy. Já jsem byla okamžitě vtažena do této neobvyklé hry, plné sarkasmu, bolesti, nenávisti, ale i lásky, vstupem Marianne k velké hromadě fotografií až........., kde mně v mysli zůstalo ještě mnoho dalších otázek..........a to už má divák prostor pro svojí fantazii. A já mám jen chuť zakousnout se do dalšího Bergmanova kousku. ()
Skvělé Bergmanovo rozloučení s typickými atributy a další velmi osobní zpovědí, která nyní zahrnuje i jeho dojmy z vlastních kmetských let. Přesto se jako nejdůležitější téma jeví vztah mezi rodiči a dětmi. Bergmanovi se ho zde podařilo vyjádřit nejkrásněji a nejpřirozeněji ze všech filmů jako něco křehkého, nevýslovného, pouze pociťováno a často nedosažitelného. Trochu tajemná fotografie ženy, která je již mrtvá a přesto dokáže zamotat životy přítomných je nádhernou rekvizitou a závěrečný dotyk je neuvěřitelně dojemným a nadějeplným posledním slovem velkého tvůrce. Jediné co zážitku ubírá na intenzitě je trochu pokulhávající filmové zpracování, které neoplývá takovou samozřejmostí jako režisérova vrcholná díla, zážitky tak nejsou filmovou řečí příliš podporovány. Zvolená hudba však alespoň supluje spíše skrývané emoce. Bergman a violoncello je vždy ta nejlepší kombinace. ()
Bergmanovo krutě sarkastické loučení, ve kterém už se spíš jen vzdáleně zrcadlí jeho svébytná obraznost. Pár záběrů má úchvatnou vnitřní sílu, znepokojivou kompozici, která přináší zjitřenou nejistotu na prahu skutečnosti a snu. Jako v případě Scén z manželského života i tady jdou do popředí postavy a většina intenzity a prožitku pramení z jejich propracované psychologie. Bergman se s notnou dávkou sarkasmu vrací k osudu Marianne a Johana – zatímco ona si zachovává sympatickou křehkost a zranitelnost, schopnost mateřsky poutat, bolestínský Johan se definitivně změnil v mrzoutskou a vnitřně zlobnou karikaturu sebe sama. Saraband tančí s divákem pomalu a melancholicky, odkrývá témata lásky, pochopení, vášně i stáří s určitým skeptickým pošklebkem. Scéna, kdy bývalí manželé po letech uléhají do jedné postele nejlépe zračí tu zvláštní iluzornost pochopení, která dovede zaplašit strašlivé duševní běsy. Bergman nechal dveře pootevřené. Pro mladé a přicházející je tu šance překonat chyby a viny starých, jenže čas je pohříchu cyklický – a nikde není psáno, že Johanova vnučka Karin nepodlehne stejné danosti jako její předkové, ke kterým je poutána zraňující láskou. Saraband je formálně lehkým, vnitřně ale neobyčejně naléhavým a propracovaným rozloučením Ingmara Bergmana s filmem i životem, tedy dvěma fenomény, které v jeho díle tvoří nedílnou jednotu. ()
Vzájomné nevraživosti, spomienky na bývalé vzťahy, na tých čo tu už nie sú, trpké vyrovnávanie sa s poznaním, za čo to tu vlastne všetko stálo (áno aj hovno odznie) v komornej dráme vypätých citov. Seba analýza a pribúdajúce šediny v tomto prípade neviedli k stareckej zmúdrelosti a vyrovnanosti ale k utvrdeniu sa vo výlučnosti. Popri nezmieriteľnom konflikte medzi otcom a synom, je to najmä ich obojstranné konštruovanie plánov, určujúcich ďalšie smerovanie mladej pokračovateľky rodu. Na ňu samotnú sa myslí len v tom známom: „však my jej chceme len to najlepšie“. Empatia sa vytratila v sebastrednej láske a nádejach na skvostnú profesnú dráhu, ktorá má vyžehliť zlyhania predkov. Ale ako spieva Mišo Kaščák: „Príliš sme si zvykli opakovať chyby, teraz máme na stole jedovaté hríby.“. Smaženica z nich chutí trpko. Nie nemusí byť smrteľná (hoci tu sa už ústrednej dvojici nachýľa), ale preženie dôkladne. Staručký muž v nočnej košeli od prehánky zvírených nenávistí, samoty, nádejí a sklamaní zúfalo zavýja nadránom v kuchyni. Vtedy pomôže osvedčená terapia: teplučká posteľ a blízka osoba v nej. Nebol ale celok - kumulácia negatívnych emócií len posledným zlostným pľuvancom zostarnutej režisérskej veličiny na svet? Náhle osvietenie slnečným lúčom (použité podobne ako v staršom Bergmanovom filme Hostia Večere Pánovej ) a zmierlivý záver, ukazujú omleté, ale predsa východisko, že všetko zlé je na niečo dobré. Trpkosť predchádzajúcich silných výpovedí to však neznížilo. ()
I ve stáří nepolevuje ničivá ambivalentnost vztahů, které nám občas dovolí vzlétnout k nebesům, aby nás pak nechaly volným pádem dopadnout do lepkavého močálu. Marianne a Johan nemohli žít pořád spolu (hlavně díky Johanovým nevěrám), ale nikdy se od sebe v lásce úplně myšlenkově a citově neodloučili. Rezignovaně, ubiti životem, tuší, že jde o jejich poslední setkání. Henrik hluboce věří, že se po smrti seká se svou ženou, na které byl, stejně jako nyní na dceři, naprosto závislý. Jeho slabost se nejvíce projeví ve scéně v kostele, kdy přizná svou nenávist k otci a kdy se poodhalí jeho celoživotní boj se sexualitou. A právě v nesmiřitelném odhalování pekla i krásy vnitřního života milujících a nenávidících lidí (často spojující oboje v jedno) spočívá nádherné Bergmanovo mistrovství. ()
Reklama