Čas opilých koní

Snímek původem kurdského režiséra Bahmana Ghobadiho by svým námětem lehce mohl spadat mezi takzvané festivalové exploatace, které sociálně drásává témata vytěžují s cílem (finančně) uspět na prestižních západních přehlídkách. To se nakonec podařilo i Času opilých koní, v Cannes např. film získal Zlatou kameru. Trápení íránsko-kurdských dětí, které se v nehostinném pohraničním prostředí starají o svého těžce postiženého bratra, by mohlo být snadným východiskem pro citově manipulativní drama. Ghobadi si ale zvládá udržovat odstup, který se k dokumentaristickým konvencím blíží nejen vzdáleným rámováním a rezignací na klasické vyprávění, ale také autentickou prací s neherci. Právě v nezúčastněných momentech (úvod s vojenskou kontrolou, náročné putování horami) snímek exceluje, ale jakmile během klasicky odříkávaných-nacvičovaných dialogů přejde k polodetailům, svou realistickou auru trochu ztrácí. (20.01.2014)

Nejvíc mi bylo líto těch ubohých opilých mul. Film popisuje nesmírně těžký a krutý život na irácko-íránské hranici. Po shlédnutí se nedivím, že se sem z Blízkého Východu hrnou takové stovky tisíc migrantů. Cokoli je asi lepší, než život v tamní bídě. Ano, jenže co my s nimi tady, že ano. Abychom živili teroristy zvyklé na všechno, a vlastní vrahy. (16.03.2020)

Ćas opitých koní je film, ktorý zvádza k plnému hodnoteniu a označeniu ako film roka vďaka svojej téme. Ja si myslím, že žiadna téma na svete nie je natoľko kinematograficky silná, aby si nevyžadovala prepracovaný scenár a chytrú réžiu, ktorá vás dokáže emocionálne vtiahnuť do deja. To, že Čas trvá iba 80 minút, nie je náhoda, ono totiž ten scenár viac neunesie. Je to trochu škoda, že sa tvorcovia viac s ním nepohrali, pretože tento film nám ukazuje čierne skrinky našeho sveta, kde sa inak, ako prostredníctvom filmu nikdy nedostaneme. Každopádne je Ćas vďaka svojej téme film, ktorý MUSÍTE vidieť. (14.08.2012)

Musím otevřeně přiznat, že jsem se notně vytrápila, pocitově velmi nepříjemná věc, klepavá kamera mi dala zabrat, není to ani film, ani dokument a já tak nějak nevím... Na jednu stranu je mi jasné, že dané životní podmínky jsou hodně drsné, dítě, které je nuceno převzít zodpovědnost za všechny sourozence, chodit do práce (místo do školy), k tomu horská lokalita je sama o sobě náročná na přežití (či pro život). Na stranu druhou nám tvůrci naservírovali rodinu, která přišla o matku při porodu nejmladšího dítěte, vzápětí ztratí otce, mají těžce nemocného/postiženého bratra, v kombinaci s tím, že nemají zimní oblečení/bundy, rukavice, čepice, nabyla jsem dojmu citového vydírání. Chápu tvůrcův záměr, přesto se nedokážu, neumím oprostit od výhrad... (15.10.2019)

Debut Bahmana Ghobadiho, který získal v Cannes prestižní ocenění Zlatá kamera, je pokračovatelem vysoce úspěšných íránských filmů s dětskými hrdiny. Režisér se nepokouší o citové vydírání diváka, přestože povaha příběhu k tomu přímo vybízí. Místo toho otevírá závažné otázky, týkající se téměř beznadějné situace mnoha íránských dětí, které musí nezřídkakdy vykonávat těžké práce, aby uživily své četné sourozence. Dětem totiž při pašování zboží zahyne otec a tak zůstanou odkázány samy na sebe, přičemž roli hlavy rodiny na sebe bere nejstarší bratr Ajúb. Situace je o to komplikovanější, že zdravotní stav jednoho z nich je den o dne horší. Ghobadi sází především na syrové dokumentární postupy a zcela se zbavuje jakékoliv stylizace (čímž se Čas opilých koní výrazně odlišuje například od filmů Majidiho nebo Makhmalbaffa). Velmi autenticky působí i herecké výkony dětských představitelů a film tak dokáže vyvolat emoční odezvu i bez násilného tlačení diváka do kýžených pozic. Několikaminutová závěrečná scéna pak dlouho stupňuje beznaděj, aby v posledním záběru vysvitl alespoň náznak světlejších zítřků. (30.12.2013)