Bacheha-Ye aseman
Božie deti
Children of Heaven
Obsahy(1)
Rodina malé Zahry a Aliho je tak chudá, že děti mají každý po jednom páru bot. Zahřiny střevíce byly už tak sešlapané, že musely k ševci. Ali sestřiny botky sice vyzvedne, jenže cestou je nešťastnou náhodou ztratí. Uvědomit si dosah takové ztráty pro dvě chudé íránské děti je pro nás, zhýčkané Středoevropany, velmi těžké. Do školy musí oba v něčem chodit a ve škole dokonce sportovat. Otec peníze na nové nemá a maminka je nemocná. Přiznat se ke ztrátě rodičům by nikam nevedlo. Co si počnou? Spásný nápad dělit se o Aliho kecky se sice zdá jako momentální řešení, ale jen na chvíli. A Ali to ví. Musí se o svou sestru postarat. Ale jak? (oficiální text distributora)
(více)Recenze (247)
Tyhle íránské filmy pro děti a mládež mě snad neomrzí. Božské děti jsou naplněné emocemi a silnou empatií dvou sourozenců. Přestože Majidi několikrát zaměří detail záběru na plačící dítě, až tím jemně balancuje na hraně citového vydírání, naštěstí tu hranu nikdy nepřekročí a s realismem této tvorbě vlastním se pokaždé citlivě vrátí do atmosféry každodenního chodu malého íránského městečka. V protikladu ke spřízněným filmům od Abbase Kiarostamiho (Kde je dům mého přítele?) mě tu zaujalo právě i nahlédnutí do odlišných reálií a oproti vesnici zde do městského prostředí, v němž lze i mezi dvěma od pohledu téměř zaměnitelnými žačkami vnímat výrazné sociálné rozdíly. Nesmírně zajímavé jsou vedlejší postavy dospělých, ať už tatínek-zahradník, obuvník nebo učitel se školníkem... každá z nich je tu totiž součástí alespoň jedné dobře vymyšlené příhody s pointou. A přestože jsem chvílemi vnímal Božské děti sice jako skvělý, ale současně možná lehce zaměnitelný dětský film z Íránu, od rozjezdu běžeckého závodu a následného vyvrcholení s výsledkem dvojího protichodného významu jsem o výjimečnosti právě viděného v žádném případě nepochyboval. Jo, takhle vypadají a fungují silné filmové zážitky. [90%] ()
Iránské drama, které si zcela jistě zaslouží pozornost, ale jinak je to jako z dob mých studií.. Pan profesor před projekcí se zaujetím povyprávěl, jak umělecký skvost nás nadržené studentíky čeká, následně pustil explicitní šílenost, v níž kdekdo položil stolici a tím to haslo.. a pak „všichni“ otrocky věřili tomu, že tohle bylo vážně umění!! Zřejmě nechápete, ale 91% je kapánek přepálená hodnota. 70% ()
Je to neuvěřitelně milé a psím očím malého hlavního hrdiny byste bez váhání odevzdali veškeré svoje úspory. Je sice pravda, že chvílemi jsem se trochu nudil, nicméně bezprostřednost, naivita a nevinnost filmu je natolik silná, že vás tenhle film určitě dojme a s větší či menší úspěšností si ho užijete. 7/10 ()
„Ali, ako mám ísť do školy bez topánok zajtra ráno?” • Totižto: dvaja iránski súrodenci furt školou povinní, v zložení staršieho Aliho a mladšej Zahry Mandegarových; sa musia vskutku práve [od]teraz akosi osobitne [po]deliť iba o jedny biele, až by som dokonca pomaly podotkol, že neskoršie až takmer i »úplne zodraté« t e n i s k y, nakoľko brat po odchode od šustera [jasnačka, že nie od niekdajšieho prezidenta SR - Rudiho Šustera], stratil sestrine ružové topánky, resp. „položil ich na také miesto, odkiaľ v podstate následne dostali akési cezpríliš «rozprestrené krídla»,” z čoho sa vzápätí azda vynáral i ďalší vážny problém v tom význame, že rodičia si vôbec nemohli dovoliť príliš vyskakovať, pretože otec Karim, síce stále pracuje v akejsi čajovni, no nemôže prebytočne rozhadzovať s obzvlášť ťažko zarobenými peniazmi, a to ani nehovoriac o tom, že ešte k tomu tiež mávajú i pomerne dosť veľké problémy s platením nájomného za ozaj malú izbietku, zatiaľ ale čo trebárs taká matka, neustále máva i akési zdravotné ťažkosti, a tak tým pádom ani nijako extra zvlášť zase nepracuje, a tak vlastne naprosto celá existenčná ťarcha spočívala výhradne len na otcových, ustarostených pleciach; skrátka, nastávali krušné časy, lebo kúpenie nových topánok by napokon predstavovalo splnenie mission impossible... • Čo sa dá robiť v takejto ťažkej, životnej situácii? Ponúkajú sa totiž asi až konkrétne dve, interesantné možnosti... • Iránsky filmový režisér - Madžíd Madžídí - svoje naozaj pozoruhodné, filmové dielo - pripodobnil k talianskemu neorealizmu (*1), čo takpovediac spĺňalo i všetky potrebné kritériá, ktoré sa od danej látky zakaždým vyžadujú, a ani tentoraz daný titul v podobe Božích detí - toho nebol žiadnou expresnou výnimkou; skôr presne naopak, keďže sa mi pred mojim užasnutým zrakom postupne zobrazoval akýsi »iránsky neorealizmus« vo svojej celej kráse → chudobe s tým automaticky spojenej, tak som bol až tak mimoriadne pohlteným nasledujúcim zobrazovaním autentických reálií, že som skrátka tomuto detskému, ústrednému, iránskemu protagonistovi - vari držal všetky palce na nohách i na rukách, aby vyčerpávajúcim spôsobom došiel kľukatými cestičkami AŽ kamsi do cieľa; proste, aby do poslednej bodky naplnil svoje predsavzatie, ktoré si na začiatok vytýčil, keď sa snažil urobiť čokoľvek s danou situáciou, ktorú vtedy neúmyselne zapríčinil. • Bolo to vzrušujúce, bolo to geniálne, bolo to povznášajúce, bolo to napokon najmä i inšpiratívne v rámci svojho celku, ako sa postavy medzitým pasovali so svojimi ťažkosťami; teda predovšetkým Ali Mandegar v podaní Amira Farrokha Hashemiana [môj ročník!], ktorý bol vynikajúcim, a to isté určite platilo i o Bahare Seddiqiovej, ktorá jednak stelesnila jeho sestru, a jednak z nej potom vyrástla i veľmi krásna žena! • Mimochodom, všetci traja, čiže autor a hlavní aktéri; pochádzajú z Teheránu, v ktorého exteriéroch sa zároveň odvíjal i tento príslušný príbeh, ktorý ma chytil za srdce. POZNÁMKY : *1: Neorealizmus bol reakciou na umelecké obmedzenia v talianskej kinematografii počas II. svetovej vojny a tesne po nej. Typickými znakmi sú polodokumentárny štýl, obsadenie profesionálnych aj neprofesionálnych hercov, skutočné exteriéry a epizodické zápletky, vykresľujúce každodenné problémy pracujúcich ľudí. () (méně) (více)
Stereotyp. Ali pospíchá ze školy domů půjčit Zahře tenisky. Zahra pospíchá ze školy domů půjčit Alimu tenisky. Ali pospíchá ze školy... A tak se to opakuje stále dokola. A aby to nebylo úplně jednotvárné, máme tu navíc nemocnou maminku, chudého otce a 'teniskovou motivaci'. Ne, nechytlo mě to za srdce. A scéna, ve které si Ali doslova vykňourá účast na závodech, byla vyloženě na facku. *Plesk* ()
Reklama