Božské děti

Bachecha-Ye aseman neboli Božské děti je film iránského režiséra Majida Majidiho, který dokazuje, že i kolem zdánlivě triviální situace se může roztočit velmi silný příběh. Ono slovo zdánlivě dává smysl především díky tomu, že obyvateli České republiky nebo obyvateli jiné vyspělejší země se prostě může stát situace kolem jednoho ztraceného páru bot zcela zbytečně zveličena. Jenomže jak už bylo řečeno se film odehrává v Iránu a především v prostředí chudé spodiny, přičemž částka utracena za nové boty pro ně znamená vyhození výrazné částky rodinného rozpočtu. To většina z nás, která nosí drahé oblečení, vlastní vše možné a bydlí v rozhodně slušnějších podmínkách, než průměrná chudá rodina v Iránu rozhodně není na poprvé schopen pochopit. Božské děti ale mohou v tomhle ohledu nejen českému divákovi naznačit, jak takový život funguje. Majidiho film dostal v roce 1999 nominaci na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film a já si dovolím tvrdit proč tomu tak je. V kategorii nejlepší zahraniční film krom kvality totiž především podle mě záleží na tom jak mimo svojí domovskou zemi dokáže tento film zapůsobit a přesáhnout svou domovinu. Důkazem tomu může být třeba loňský Parazit, který to dokonce rovnou dotáhl i za cenu na Nejlepší film celkově. Božské děti se sice odehrávají v prostředí Iránu a hodně se tak ve filmu poznají právě obyvatelé Iránu, právě pro diváky, kteří si ale žijí rozhodně lépe než v Iráku může tento film fungovat a dá se o něm díky tomu říct, že má skutečný přesah. Hlavními hrdiny filmu jsou sourozenci Ali a Zahra Mándegárovi. Alimu je 9 let, Zahře 7. Vyrůstají v chudých podmínkách, jejich rodina dluží za nájem i potraviny, matka onemocněla a oni jí proto musejí krom domácích prací pomáhat i s mladším sourozencem a otec tvrdě pracuje i přesto, že rodinu jakž takž uživí. Celý kolotoč zápletky se poté stočí kolem toho, že poté co Ali opraví boty své sestry o ně následně přijde. Následně tak musí sourozenci ututlat, že sestra boty nemá a dochází tak k tomu, že se sourozenecký pár musí dělit Aliho tenisky. Celý jejich plán tak probíhá tak, že Zahra vždy odejde do školy, následně se vždy setkají, Zahra odevzdá své tenisky zpět bratrovi a ten zase utíká do své školy. Samo sebou ale vše není tak jednoduché a dojde k několika komplikacím. Hlavní je fakt, že mezi sourozenci je zcela jasné pouto. Občas se do sebe sice pouští, jinak je ale jasně vidět, že jednomu na druhém skutečně záleží. Dalo by se na první pohled říct, že prioritou je nedostat výprask od otce, zároveň je ale skutečně vidět a poznat, že sourozencům na sobě záleží. A ten film nám to nemusí v dialozích říct, nejlépe se totiž emoce prodávají tak, že ty emoce mezi sebou vidíme. A my skutečně vidíme, že sourozencům na sobě navzájem záleží. Majidi na 80-minutové délce vystavěl parádně odsýpající vyprávění, které ideálně funguje a střídá různé emoce a napětí. Například scéna kdy jedna teniska vypadne Zahře do stoky a ona se za ní žene by se v klidu mohla brát za jistou formu akční scény, která má dobré tempo, parádní prostřihy a u diváka způsobuje to, že skutečně začíná holčičce fandit aby pro botu doběhla, zároveň si tím ale není jistý a je tak napjatý jako ona postava, která se právě pro botu žene. Vše funguje především díky tomu, že pár dětských herců Amir Farrokh Hashemian a Bahare Seddiqi je dvojka sympatických dětských herců, kteří prodávají veškeré emoce velmi přirozeně. Především smutné brečící oči Hashemiana, který skutečně prodává roli chlapce, který si svým způsobem uvědomuje svou chybu a snaží se jí odčinit, co to jde. Důkazem je fakt, že jakmile se Ali dozví o soutěži v běhu tak o ní nemá zájem do doby, že by v případě 3. místa v soutěži mohl získat vytoužené nové boty pro sestru. Ali se skutečně do soutěže zapojí a i když jeho naděje ze začátku nejsou zrovna velké, nakonec se díky myšlenkám na svou sestru vzpamatuje a zlepší svůj výkon. Bohužel ale tak, že nedoběhne jako třetí ale rovnou jako první! V normálním případě by následoval jasný happy end, krásně vyvrcholený příběh outsidera, který si doběhl pro zlato a odběhl do západu slunce. Jenže tohle není ten případ. Pro Aliho znamenala výhra prohru a té se nedočkal. Je oslavován svými učiteli, stává se hvězdou místních novin, jenomže on má jen oči v slzách. Tohle on totiž nechtěl. Je to zvláštní pocit, když se s hrdinou neradujete z výhry, zde to ale dává totální smysl, protože výhra je tu skutečně prohrou. Ali zde neskončí jako hrdina, který zachránil den, skončí jako chlapec, který se o to pokusil, svůj výkon ale až příliš přehnal a doplatil na to. V rámci tohoto mají Božské děti pro našeho hlavního hrdinu nepříliš příjemné zakončení. Pokud tedy uvážíme fakt, že zrovna neví, že otec koupil nové boty nejen pro jeho sestru ale i pro něj samotného! O vztahu Aliho a jeho otce by se taky dala vést krátká řeč. O jeho otci zpočátku nemusíme mít extra příjemné smyšlení, protože hned v první scéně se představí jako muž, který seřve svojí ženu za to, že se postavila místnímu správci a svého 9-letého syna za to, že se své matky nezastal. Jak ale časem s otcem trávíme víc času, uvědomujeme si, že svou rodinu skutečně miluje a na jeho chování se dost pravděpodobně projevují jeho podmínky a fakt, že není schopen své rodině dopřát to co by si zasloužila. Výlet Aliho a jeho otce do města a snaha o to přivydělat si peníze jako zahradníci je krásná ukázka toho jak se zde představuje konfrontace nižší vrstvy Iránu s tou vyšší. Otec a syn objíždějí dům od domu a hledají možnost přivýdělku, všichni ale tuto možnost odmítají. To až poté Ali a jeho otec narazí na šlechetného staršího muže s jeho malým vnukem. Sám otec je překvapen mužovou finanční vysokou odměnou a především milým chováním, protože na tohle chování od bohatších obyvatel není zvyklý. Je to zcela jasně poznat na reakci v otcově tváři, který najednou začne mít pocit, že by mohlo být líp a mohl by pro svou rodinu připravit lepší podmínky. Otec je tak v rámci možností skutečně komplexní postava, kterou by nebylo moudré soudit hned po prvním společně stráveném obrazu s divákem. Božské děti mají strašný přesah a jsou skutečně silným zážitkem, který by měli vidět především lidé, kteří si pořád stěžují na vše kolem možné. Ve školách by se dost možná měl pouštět také, z principu aby děcka věděli, že se mají pořád až most dobře (ne, že by to většina nevěděla ale je jim to jedno…..). Jedinou výtku, kterou bych možná na Božské děti směřoval je fakt, že bych s Alim a Zahrou klidně strávil nějaký ten čas navíc a že bych ho vlastně nemusel vidět v brzké době znova. Zanechal ale ve mně hodně silné emoce a v rámci možností je výrazný a důležitý určitě. Už jen kvůli tomu na první pohled neviditelnému přesahu… (22.05.2020) (méně) (více)

„Ali, ako mám ísť do školy bez topánok zajtra ráno?” • Totižto: dvaja iránski súrodenci furt školou povinní, v zložení staršieho Aliho a mladšej Zahry Mandegarových; sa musia vskutku práve [od]teraz akosi osobitne [po]deliť iba o jedny biele, až by som dokonca pomaly podotkol, že neskoršie až takmer i »úplne zodraté« t e n i s k y, nakoľko brat po odchode od šustera [jasnačka, že nie od niekdajšieho prezidenta SR - Rudiho Šustera], stratil sestrine ružové topánky, resp. „položil ich na také miesto, odkiaľ v podstate následne dostali akési cezpríliš «rozprestrené krídla»,” z čoho sa vzápätí azda vynáral i ďalší vážny problém v tom význame, že rodičia si vôbec nemohli dovoliť príliš vyskakovať, pretože otec Karim, síce stále pracuje v akejsi čajovni, no nemôže prebytočne rozhadzovať s obzvlášť ťažko zarobenými peniazmi, a to ani nehovoriac o tom, že ešte k tomu tiež mávajú i pomerne dosť veľké problémy s platením nájomného za ozaj malú izbietku, zatiaľ ale čo trebárs taká matka, neustále máva i akési zdravotné ťažkosti, a tak tým pádom ani nijako extra zvlášť zase nepracuje, a tak vlastne naprosto celá existenčná ťarcha spočívala výhradne len na otcových, ustarostených pleciach; skrátka, nastávali krušné časy, lebo kúpenie nových topánok by napokon predstavovalo splnenie nemožnej misie... • Čo sa dá robiť v takejto ťažkej, životnej situácii? Ponúkajú sa totiž asi až konkrétne dve, interesantné možností... • Iránsky filmový režisér - Madžíd Madžídí - svoje naozaj pozoruhodné, filmové dielo - pripodobnil k talianskemu neorealizmu (*1), čo takpovediac spĺňalo i všetky potrebné kritériá, ktoré sa od danej látky zakaždým vyžadujú, a ani tentoraz daný titul v podobe Božích detí - toho nebol žiadnou výnimkou; skôr presne naopak, keďže sa mi pred mojim užasnutým zrakom postupne zobrazoval akýsi »iránsky neorealizmus« vo svojej celej kráse → chudobe s tým automaticky spojenej, tak som bol až tak mimoriadne pohlteným nasledujúcim zobrazovaním autentických reálií, že som skrátka tomuto detskému, ústrednému, iránskemu protagonistovi - držal všetky palce na nohách i na rukách, aby vyčerpávajúcim spôsobom došiel kľukato do cieľa; proste, aby do poslednej bodky naplnil svoje predsavzatie, ktoré si na začiatok vytýčil, keď sa snažil urobiť čokoľvek s danou situáciou, ktorú vtedy neúmyselne zapríčinil. • Bolo to vzrušujúce, bolo to geniálne, bolo to povznášajúce, bolo to napokon najmä i inšpiratívne, ako sa postavy pasovali so svojimi ťažkosťami; teda predovšetkým Ali Mandegar v podaní Amira Farrokha Hashemiana [môj ročník!], ktorý bol vynikajúcim, a to isté určite platilo i o Bahare Seddiqiovej, ktorá jednak stelesnila jeho sestru, a jednak z nej potom vyrástla i veľmi krásna žena! • Mimochodom, všetci traja, čiže autor a hlavní aktéri; pochádzajú z Teheránu, v ktorého exteriéroch sa zároveň odvíjal i tento príslušný príbeh, ktorý ma chytil za srdce. POZNÁMKY : *1: Neorealizmus bol reakciou na umelecké obmedzenia v talianskej kinematografii počas II. svetovej vojny a tesne po nej. Typickými znakmi sú polodokumentárny štýl, obsadenie profesionálnych aj neprofesionálnych hercov, skutočné exteriéry a epizodické zápletky, vykresľujúce každodenné problémy pracujúcich ľudí. (14.05.2024) (méně) (více)